|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Historii naplňuje honba za dokonalostí. A může to být dokonalost umělecká, zrcadlící se v symfoniích geniálních skladatelů, nebo třeba dokonalost sportovní, ukrytá ve skladbě přesně nacvičených pohybů a naprosté soustředěnosti. Je to zkrátka snaha být v něčem nejlepší. Hned na to by jistě mohla zaznít uštěpačná poznámka věčných cyniků o přemrštěných ambicích. Ale v lidském rodě tomu už tak je. Kdo by se domníval, že lidstvo ke hvězdám žene snad jistá forma srdečnosti, či nepotlačitelná touha empatie, mohl by se škaredě zmýlit. Je to jenom jakési prachsprosté předbíhání v nesmyslné frontě na věčnost. A tak, jako v nejepochálnějších výbuších lidského ducha, se tato myšlenka uplatňuje i v našem každodenním fádním životě. Vždyť s myšlenkou předbíhání ve frontě jsme začali koketovat už jako děti při čekání na oběd ve školní jídelně.
Většina z nás však nevidí kouzlo omšelého autobusu plného lidí, onu všednost bez zřetelných ambic. Ovšem při pohledu na demonstrující náměstí se již obdiv v našich očích objeví, ale opět nám v honbě za dokonalostí unikne ten hřejivý pocit z vykonané práce. Pouze se zablýskne v naší duši nepopsatelný záchvěv hrdosti, vyprchávající ještě předtím, než náměstí opustí poslední demonstrant. Neuvědomíme si tu dokonalost fádních, denně se opakujících situací a míříme ke hvězdám.
Stejně tak je tomu i s jazyky. V honbě za dokonalostí a úspěchem se před námi zrcadlí pouze slibná vidina těch světových a naše mateřština si vedle nich připadá častokrát více jak nedonošené a nedokonalé batole. Snad je to tím, že jsme si našeho potomka přestali vážit právě v jeho věku nejtěžším, těsně po tom, co zdárně zvládl pubertu s několika nerozvážnými mladickými klopýtnutími.
Považujeme totiž světovost jazyka zároveň za jeho kvalitu. Zde však přímá úměra neplatí a že čeština rozhodně není žádné batole, se potvrdí teprve ve chvíli, když se vydáme napříč republikou a necháme se unášet různými nářečími. V jižních Čechách se jisto jistě pohádáme, že není to bůro, ale ten bůr a budeme poučeni, že se nejezdí ke strejdoj, nýbrž k strýcovi, v Ostravě pak narazíme na pár naprosto nových slov, včetně toho jak libozvučně a přitom sekaně si s češtinou dokáží místní pohrávat. Někde před Náchodem ještě objevíme tůčko co by obyčejné stavařské kolečko a v Náchodě samotném kladku jako visací zámek, jestli z toho ovšem posléze nebudeme v Liberci štajch.
Řeč a jazyk v těsném závěsu jsou všudypřítomní, i když jako by si žili svým vlastním životem, jazyk jako odměřený mladý muž, zaklet do slov a souvětí, přežívající pouze na stránkách knih a časopisů a jeho neposedná manželka řeč, beroucí do úst nejrůznější novotvary a podivuhodné obraty, co jich jen mezi lidmi je. Jsou čímsi živoucí, až se zdá, že za devatero horami mají jako my teplé papuče, křesílko s pívečkem a vlastní televizor, ze kterého se učí jak správně mluvit. Přičinlivá jsou především jejich dítka. Občas se ještě drazí rodičové pozastaví, od koho že to ten vulgarismus v ústech jejich ratolestí vzešel. Rozumný jazyk pohlédne na ustaranou řeč. Ta si vzdychne, obejmou se a jdou spát.
Když bychom se rozhodli naslouchat našim předkům, hovořícím ze zažloutlých listů kronik a dávných příběhů, zachycených do poutavých knih, čeština by k nám přišla jako stařičká babička, belhající se o holi, a rozhovořila by se o všem, co se jí za ta léta přihodilo. Neopomněla by se zmínit o velikánech, kteří ji utvářeli a taky si trochu postěžovat. Snad by se měla bát cesty na věčnost, tomu se však srdečně zasměje. Dokud se s ní bude mluvit, odcházet nehodlá. Ani zde odpověď, po které se pídíme, nedostaneme. Stařičká čeština plna životní moudrosti se sama přizná, že ji nezná.
Někdo se už dotkl krásy, která se skrývá ze stařenčinou svraštělou tváří v mladické nezbednosti pubescenta. Jsou to spisovatelé, kteří se nám o češtinu starají a od nichž se můžeme kráse mateřštiny učit. Vždy si totiž se slovy de facto pouze zvukomalebně a jako by lehce pohrávali. Z jejich projevu je znát věcnost a radost nad možností vyjadřovat se právě touto řečí.
Čeština by náš život měla předně zpestřovat, proto bychom ji měli bránit se všemi klady a zápory a s očima dokořán. Víte, já vám něco povím. Kdybychom byli pokorní, pozorovali vše kolem, více se pídili po smyslu toho všeho, nikdy by nás ani nenapadlo ptát se, proč bránit český jazyk. Snad by nás zajímalo, kde se tu vzal, co ho ovlivňovalo, ale bylo by nám naprosto jasné, že tu místo prostě má. Rozhodně víc než panelová zástavba našich měst, deroucí se do oblak.
|
|
|
