NEČTĚTE TO!!!

  Domluvil. Marii, v tichém snění,

upoutalo zrádné vyprávění.

“Nu což?” - řekla si, - “Snad má ďábel pravdu,

říká se, že poctami, ni slávou,

ani za zlato štěstí nezískáš,

říká se, že prý lásku třeba znát…

Lásku! Co je to, proč, jak asi chutná?”

A zatím ženská zvědavost slovutná

zkoumá, co satan řekl potají:

ty divné činy, zvláštní poznání,

ta smělá slova, jevy nevšední…

(Vždyť novoty i nás vždy lákají.)

Tak postupně, co nejasné se zdálo,

ďábelská slova objasnila jí,

a hada náhle - jak by nebývalo

a jí se zcela nový obraz sní:

zjevení krásy, mládí před ní stálo,

u jejích nohou beze slova klečí

a jeho pohled, v záři nevšední,

o něco prosí, výmluvností hoří,

když jednou rukou růží se jí dvoří,

zatím co druhá, prosté plátno mne

a pod ně hebce, pozvolna se vkrádá,

a nenápadně lehký prst pokládá

na tajná místa… Marie se vzdává,

vše je jí nové, krásné, záhadné.

Na lících zatím ruměnec jí plane,

jakoby nikdy nepoznala stud –

a temný žár a vzdechy nedočkavé

Marii mladé pozdvihují hruď.

Mlčí a náhle dech jí sotva stačí,

vydechla Ach!, a rukou skryla oči,

svou hlavu k svůdníkovi sklonila

a do trávy se odporoučela.

 

  Ó příteli!, komu jsem zasvětil

mé první sny a naděje i přání,

ty, krasavice, jíž jsem milý byl,

zda odpustíš mi moje vzpomínání,

ty hříchy mládí, téměř bez viny,

večery uprostřed tvé rodiny,

před tvojí matkou, přísně hlídanou,

já mučil jsem tě tajnou obavou

a zažehl tvé krásy plamínek?

A naučil jsem ruku v roztoužení

přelstít tu dlouhou dobu odloučení

krácením těch tichých hodinek,

jež v bezesnou se touhu mění.

Pel tvého mládí dávno odlétl

a úsměv opustil tvá ústa hravá,

i květ tvé krásy jistě odkvetl…

Odpustíš mi to, moje drahá?