I. Judaismus - Úvod

Za zakladatelem judaismu (židovského náboženství) je považován Mojžíš, největší hebrejský prorok.
"Hebrejec" (z epytského habiru) bylo označení vrstvy služebníků, která žila v Egyptě po řadu generací. Jeden z faraónů se jich bál a udělal z nich otroky. A zřejmě právě v době Mojžíšově faraón přikázal, aby byl každý hebrejský chlapec usmrcen, ale Mojžíše se podařilo zachránit. Bible se o tomto podrobně zmiňuje, narodil se v Egyptě jako dítě rodičů, kteří pocházeli z izraelského kmene Lévi. Podle některých hypotéz je pokládán za Egypťana. Jeho jméno, hebrejsky Mošé je totiž odvozeno z egyptského moser, což znamená "je narozen".
Během svého pobytu na faraónově dvoře (pravděpodobně panovníka Ramesse II.) zabil nějakého Egypťana - místodržitele, který týral Hebrejce. Potom utekl do země midjánské v severozápadní Arábii. Tato událost zůstala zaznamenána na papyrech, snad proto dnes i skeptičtí vědci připouštějí, že Mojžíš jako historická postava skutečně existoval.

Zde se mu zjevil v hořícím keři biblický Bůh Hospodin, který pověřil Mojžíše, aby vyvedl Izraelity z Egypta do Kanaánu - Země zaslíbené.
Vždycky se najdou pochybovači, například racionalisté přišli s opravdu úžasnou hypotézou.
Celou událost vysvětlují tak, že Mojžíš místo hořícího keře mohl tehdy ve skutečnosti vidět úžasné květy rostliny z čeledě mimózovitých - pouštní akácie (Loranthus acacia).

Mojžíšovo první setkání s Bohem Stvořitelem dokumentuje božský paradox stvoření. Náboženští historikové pro to mají speciální název - teofánie, což znamená termín pro viditelné zjevení se Boha člověku. Mojžíš s ním mluvil, ale neodvážil se něj ani pohlédnout.

Zde je vidět rozporuplný obraz Boha Stvořitele, ačkoliv ho nikdo nikdy nespatřil a nikdo jej nikdy nepojmenoval, stal se důležitou součástí lidského života. Když se Mojžíš zeptal na jeho jméno, Bůh mu odpověděl: "Jsem, který jsem." Přesný překlad tohoto hebrejského výrazu je uváděn jako Jahveh, ale snaha o určení skutečného jména se stala opět náplní mnoha spekulací.

Charakteristickým rysem judaimu se stala posvátná bázeň a neochota přidělit svému Bohu nějaké jméno. Laikové ho nesmějí vyslovit vůbec, kněží pouze při svatořečení a později ho smí špitnout pouze nejvyšší kněz, ale tak tiše, aby ho nikdo neslyšel.

V době Hadriánových perzekucí byl umučen slavný rabín (Hanin ben Teradion), a toto bylo vykládáno jako boží trest za to, že si dovolil vyslovit nahlas svaté jméno. Aby tedy nedocházelo k znesvěcení Božího jména, byla mu s oblibou připisována různá synonyma a zkratky. Pojmenování typu, "ten , který snímá hříchy světa" apod. najdeme i dnes v terminologii křesťanského slovníčku. Zdánlivý paradox spočívá v tom, že ač se Mojžíš neodvážil ze strachu na Boha ani pohlédnout, ten mu slibuje: "Já budu s tebou."

Mezi bohem a člověkem byla tedy uzavřena slavnostní a zcela výjimečná smlouva. V náboženstvích, kde byli bohové vytvořeni podle lidských protějšků, se dokázali na lidi zlobit a kárat je.
Zde byla mezi lidmi a Bohem, který neměl jméno, uzavřena smlouva, která specifikovala závazky věřících k Bohu. Mojžíš a jeho izraelští přívrženci tedy přistoupením na tuto úmluvu založili izraelskou obec a položili základ novému učení - MONOTEISMU, založeného na víře v existenci jednoho Boha. Zákonem se stalo Desatero, které dostal Mojžíš od Boha na hoře Sinaj.

Desatero se stalo nezbytnou součástí i křesťanství, také katolická církev ho považuje za stěžejní morální předpisy pro své věřící, ovšem při pečlivějším porovnání obou těchto textů s překvapením zjistíme, že v katolickém katechismu nalezneme text v malých drobnostech odlišný.


Pokračování příště.