|
|
|
| |
Římské náboženství procházelo v průběhu 1. století p.n.l. hlubokými změnami. I zde to byl odraz sociální nejistoty, společenský rozklad, mravní uvolněnost a v neposlední řadě i vliv orientálních kultů, projevy určitého mysticismu apod. Míra sympatií k ostatním náboženstvím byla vždy určena konkrétním panovníkem. Např. u Iulia Caesara nebo Marka Antonia můžeme pozorovat shovívavý postoj k egyptským náboženstvím. Caesar Octavianus se po bitvě u Aktia v roce 31 p.n.l. stal prvním mužem ve státě a rozhodl se řešit vztah Říma k náboženství vůbec. Nechtěl jít východní cestou, kde byl panovník uctíván ještě za svého života jako bůh, ale ke své osobě vztáhl auctoritas, která mu zabezpečovala první místo ve státě. Už sám titul Augustus mu zajišťoval náboženskou ochranu, došlo ke spojení titulu panovníka s náboženskou oblastí. Titulem "Augustus" se Octavianus dostal do přízně božstev, která do něho mohla sestoupit.
V provinciích byla jakákoliv změna náboženství, případně dosavadních zvyklostí v pravomoci jejího správce, v Římě prováděl veškeré reformy sám Augustus. V jeho úsilí mu velmi pomohly občanské války, v zemi zavládla beznaděj, zhoršily se životní podmínky obyvatestva a zcela logicky se zvýšila jejich pověrčivost a touha po víře. Především se zvýšilo vedoucí postavení římských božstev: Iom, Iuno, Minerva (Kapitolská Trojice), která se stala až do 4.století po celém impériu představiteli oficiálního kultu. Mezi další uznávaná božstva Augustus zařadil také bohy Marse, Venuši a Apolla, který byl označen za dárce vítězství u Aktia. Byl mu proto postaven chrám na Palatinu a stal se tak současně ochráncem principova domu. Augustus se dával titulovat jako Divi filicius (tedy syn božského Iulia Caesara), byl často zobrazován v podobě Marcunia nebo Apollona. Výrazně podporoval především ta stará římská božstva, která souvisela přímo s Římem. Dává například postavit Velké matce Cybele chrám na Kapitolu, její stoupenkyní byla i Augustova manželka. Jeho vlastní názory ovlivňovaly existenci či neexistenci dalších náboženství.
Židé získali určitá náboženská privilegia, ale např. egyptská božstva Augustus zamítnul. Roku 11 n.l. např. zakázal věštby, které předpovídaly smrt. Svými náboženskými reformami se snažil obnovit římskou společnost, navrátit se ke starým římským zásadám, ale především posílit své postavení. Jeho úsilí se nepodařilo naplnit, náboženská sdružení se změnila ve střediska oslav panovníka, objevil se kult vladaře, který stal prostředníkem mezi bohy a lidmi.
I v další vývojové etapě bylo náboženství tvořeno a ovlivňováno panovníkem, jeho zájmy a názory. Někteří se po smrti stali bohy (censecratio), někteří byli zatraceni (damnatio memoriae), vždy podle vůle bohů, která byla naprosto shodná s vůlí panovníka.
Zbožštění Caesara bylo příkladem i pro další panovníky, zprvu zřídka, např. Augustus, Claudius, Vespasianus, Titus. Jiní císaři zase hledali oporu ve vyrovnání svého kultu s řeckým myšlenkovým světem, např. Hadrianus nebo Domitianus, Severové naopak hledali cestu u orientálních božstev. Tento vývoj byl ukončen Diocletianem a jeho spoluvladaři.
Na počátku 3.století (v roce 212) vydal císař Caracalla Constitutio Antoniana - výnos, kterým udělil římské občanské právo svobodným obyvatelům celé říše. Římské občanství v té době nemělo příliš velký význam, ale tímto dochází ke zmatku mezi jednotlivými kulty, kterému učinil až konec principátního náboženství. Konec tohoto období je možné datovat rokem 313, kdy je po vydání Ediktu milánského Konstantinem Velikým vyhlašována náboženská svoboda. Končí pronásledování křesťanů a byla provedena i některá opatření v jejich prospěch.Církev dostala nejen zpět své majetky, ale dokonce byli kněží osvobozeni od placení daní.
Římské náboženství existovalo současně vedle judaismu a křesťanství. Také tyto monoteistické víry byly v praxi uplatňovány vždy podle sympatií panovníka. Svět římských bohů (ale i ostatních polyteistických božstev) se vyhýbá složité otázce prvotního stvoření země a člověka. Lidé měli své bohy denně na očích, jejich život byl ovlivněn vrtochy nebo záměry bohů. Tohle považovali za mnohem zajímavější, než spekulace, proč a jak to vlastně vzniklo. Bohové i bohyně byli zobrazováni jako lidé se stejnými starostmi, obavami i problémy, od lidí se pouze lišili svou nesmrtelností. Ti zase na oplátku od bohů získávali něco božského. Např. Řekové si formovali bohy podle obrazu člověka. Výchozím bodem pro ně byl člověk a problémy se stvořením byly až druhotné. Judaismus i křesťanství toto pořadí ale zcela obrátily, prvotní byl Bůh. Dominantním tématem zůstává hybridní povaha člověka, protože tato náboženství vytvořila člověka podle obrazu Božího. Musela se ale pak vyrovnat s tajemstvím stvoření i dalšími problémy, a vytváří tedy speciální nauku, jak vlastně své náboženství chápat, jak mu rozumět, co si má věřící pod různými termíny vlastně představit. Např. tajemství Nejsvětější Trojice zůstává v křesťanství pro většinu křesťanů tajemstvím až doposud.
Příště: Judaismus
|
|
|