3.7.
Před počítačem stála nerozhodná. Uvědomila si, že se v ní děje to, čemu se až doteď úspěšně bránila. Nechtěla si připustit, že by nad jejím dřív tak chladným a střízlivým uvažováním získaly převahu city. A přece něco v ní křičelo, aby nasadila helmu a pustila hru a omluvila se tomu, tomu… „Čemu?!“ řval v ní rozum a vědomě ho křísila. Pak si uvědomila, že má opravit recenzi podle škrtů. A tak se odvrátila od Filipa a pracovala. Některé pasáže přepracovala, většinu z nich zkrátila. Přesto její práce byla pořád ještě mnohastránková. Napadlo ji, že ji nechá dlouhou a vedle ní napíše ještě jednu, kratší. Připojila se k internetu a poslala mail zadavateli, že mu posílá pracovní verzi a chce instrukce k délce, obsahu a podobně. Před usnutím ještě pochválila sebe samu, že celý den odolala lákadlu hry.

4.7.
Chvíli přemýšlela, jestli se jí něco zdálo. Vnucovala se myšlenka na Filipa. Netouží po něm, ne, to ne. Ale chybí jí ta možnost komunikace. Dřív jí samota a ticho nevadily. Vyhledávala je. Ale po těch šesti týdnech debat, sporů, spolupráce, …. Najednou si uměla představit, že by nežila sama. „Takovej kybernetickej přítel… nemusim mu vařit, prát po něm, uklízet… a když na něj nemám čas, spí….. nádhera.“ Ta myšlenka ji pobavila. Pak si vzpomněla, jak řekl, že se děsí možnosti, že ho zase vypne. „A už je to.“ Pokrčila rameny. Vstala a začala se oblékat. „Nakonec, když je to, co je, měl by brát jako samozřejmý, že ho lidi vypínaj.“ Pustila svůj počítač a přečetla si mail z Ameriky. Má napsat obě recenze, ta delší libovolná, ta kratší maximálně jeden a půl normostránky. Zaplatí jí obojí, přílohou posílají nějaké podněty k přepracování. Pustila se do práce hned. Večer měla dopsanou tu dlouhou a odeslala ji ke schválení. Než usnula, spokojeně si uvědomila, že podivné city včas a úplně zkrotila.

5.7.
Ráno nejdříve ze všeho běžela číst poštu, ale odpověď nepřišla. Otráveně vypnula počítač. Těšila se, že ji pochválí a zatím… napadlo ji, že by se mohla dojít nasnídat do města. Venku svítilo slunce a bylo nádherné ráno. Bloumala po ulicích a nakukovala do výloh. Nakonec se usadila v kavárničce na soutoku. Na terase bylo příjemně, polední vedro vypukne až za hodinku, dvě. Čerstvé pečivo a voňavá káva… Uvědomila si, že jeden a půl měsíce skoro nežila. Zalezlá u bedny, nechala si simulovat kde co, místo aby cítila skutečný vítr, slyšela skutečnou vodu. („Je o tolik krásnější!“) Kolem ní prošel skutečný člověk. Hlavou jí proběhlo, že je podobný jednomu z horalů („Vážně pro ně mám slabost!“), ale jeho hmatatelnost byla něco, co svým lidem dát nemohla („Nejsem ani všemohoucí“). Zachvěla jí lítost, že Filipa nemůže vzít sem, na soutok. Že vlastně ani nemůže něco takového ve Filverworldu vybudovat, aby mu názorně ukázala, jak je taková kavárnička krásná.
Když se vrátila domů, pustila počítač, nasadila helmu a ze všeho nejvíc se těšila, že Filípkovi řekne, jak ráda by mu některý věci ukázala a jestli by to nějak šlo…? Chvíli zírala na proměněný svět, než jí došlo, že zapomněla přepnout na realtime, takže místo dvou a půl dne uplynulo přes půl století.
„Filípku?“
Průvodce se na ni usmál, ale přišlo jí, že se přetvařuje. Rozhodla se, že jeho snahu přijme, že nebude rozdmychávat proč a kvůli čemu minule zdrhla. Koneckonců mohli třeba vypnout proud. Vždyť to nemusela být ona…
„To si raděj sundej tu helmu a nasaď si ji, až pak.“
Zastyděla se a chvíli nevěděla nejen co říct, ale ani co myslet.
„Já se nezlobím, vždyť vím, že pro tebe jsem jen nějakej program. Vlastně nic a nikdo. Můžeš si dělat co chceš. I vůči mně. Můžeš i nic nedělat.“ – zase ta snaha o bezstarostný tón. Tak špatně potlačená lítost!
„Byla jsem venku. Říkala jsem si, jak ráda bych ti ten zážitek zprostředkovala. A nejen tobě. I těm lidem, víš? Prostě tak nějak vstoupila k vám, do Filverworldu… Není to špatnej svět… Ale spoustu toho nezná a já jim to neumím sdělit. Snad jedině… stát se jednou z vás.“
„Hmmm… ono by to vlastně šlo, ale neměl bych tě k tomu navádět.“
„Jak?“
„No, bylo by to hodně nedokonalé, asi. Nevím. Když programovali myšlenkovej přenos, tak samosebou nedokázali odlišit, jestli ty myšlenky jsou vědomé nebo podvědomé. Vědomí tě udržuje odděleně, protože ti dává poznání, že jsi někdo jinej, někdo odlišnej od tohohle světa. Když to vědomí potlačíš, dostaneš se sem myšlenkou, ale zase nebudeš mít své klasické vědomí. Budeš to ty, ale jako ve snu, takže možná budeš dělat věci, který bys vědomě nikdy nedopustila…“
„hmmm… tedy sen… Ale tvrdils, že když spím, že ty nevíš, co se mi zdá?“
„No, já bych měl správně reagovat jen na některý tvý myšlenky a neměl bych je ovlivňovat. Takže když se ti zdá sen o čemkoli jiném než Filverworldu, měl bych tě nechat smít a nevšímat si. Celá hra je postavená tak, že když ji „neovládáš“, tak jako bys nebyla, i když máš helmu na hlavě a možnost propojení toho světa s tvým vnímáním zůstává aktivní. Já mám ale možnost tě oslovovat, kontaktovat. A tím tvé vědomí – a v případě spánku podvědomí – obracet k tomuhle světu.“
„Takže vlastně stačí usnout s helmou na hlavě…?“
„Plus tvůj souhlas s tím, abych tvému podvědomí ukázal cestu sem…“
„Ale jo, tak jo, já jsem pro! Jenže teď asi neusnu… To je škoda. Chtěla bych to hned zkusit.“
„No, vždyť se dá usnout i vlivem nějakých prostředků, ne?“
„To je fakt… já jsem hloupá… Tak moment, provedeme experiment.“
Sundala si helmu, odběhla do kuchyňky, vzala si prášek a pak si běžela lehnout. S helmou na hlavě se ho ještě vyptávala na další podrobnosti. Odpovídal ale dost vyhýbavě a snažil se jí vysvětlit, že to je něco, co opravdu neví, jen se domnívá. Uplynula skoro hodina času, ve které si prohlížela detaily některých skupin – teď už vlastně národů – a vybírala si, kde by asi tak nejraděj „byla“.
„Dojdu se napít,“ řekla, sundala si helmu a odešla spolknout další prášek. Vyspaná byla dost a teď se jí usnout nedařilo. Ze sklenky vyklouzly pilulky dvě, vzala si tedy obě. Vrátila se na lůžko a za chvíli cítila, jak tělo malátní.
„Tak Filípku, pozor, zdá se, že pokus začíná….“ Byla zvědavá a napjatá, co bude. Ještě těsně před usnutím samu sebe ujistila, že se nemůže stát nic zlého a nebezpečného, protože de facto bude jen spát.

6.7.
Probudila se polámaná, s obrovskou žízní a svíravou nevolností kolem žaludku. Sundala helmu a šla se léčit do kuchyňky. Nohy ji moc neposlouchaly. Bylo devět hodin dopoledne. Spala tedy téměř osmnáct hodin vcelku. „Ach ty prášky, proč já brala tři,“ úpěla v duchu a pokoušela se napravit samu sebe proudy studené vody. Marně se snažila rozvzpomenout na alespoň kousek snu. Ne příliš ve své kůži se vrátila k počítači a zavolala Filipa.
„Je mi hrozně. Prášky už nikdy víc. A vůbec nic si nepamatuju.“
„No, taky si říkám, že to nebyl nejlepší nápad.“
„Cesta do Filverworldu tudy nevede.“
„Což, být jsi tu byla. Ale vůbec jsi nechtěla komunikovat s lidmi. Vlastně ses jich bála.“
„Uvidím se, když si budu prohlížet…?“
„Jistě, mělo by to tam být.“
Rozhodla se tedy prohlížet uplynulé roky a skutečně objevila své stopy. V reálném čase snila zřejmě jen několik minut. Ve Filverworldu tedy několik týdnů. Setkala se s několika dětmi, které pak tvrdily, že měly jakási zjevení. Nechápala zprvu proč, místní osadníci z ní udělali bohyni lovu. Když prošla časem trochu zpět, zjistila, že tuto bohyni bezprostředně před tím uctívali.
„Musím se podívat, jestli přišel mail z Ameriky. A napsat jim, že recenzi o tyto zážitky doplním.“
„Nemohla bys případným hráčům nechat taky nějaká překvapení?“
„Můj úkol je tu hru projít a upozornit na všechno – pokud možno.“
„Na tvým místě bych tohle nepsal…“
„Proč?“
„Ty si myslíš, že pak tvá recenze bude důvěryhodná?“
Pokrčila rameny.
„Myslim, že tvý prožitky natolik závisí na tobě, že se nedají už připisovat hře samotné.“
„Ta možnost tu je?“ bránila se.
„Myslím, že ne pro každého…“
„Proč si to myslíš?“
„Víš kolik já už prováděl testerů?!“
To ji před tím nenapadlo, že není první.
„Myslela jsem, že jsi nová instalace…“
„Jo, jsem, ale dokud se program testoval, nechali mne, abych si všechno pamatoval. Vím, že žádný tester takhle dovnitř nepronikal. Ani proniknout nechtěl. Zaměřovali se především na možnosti civilizací. Pořád přenastavovali čas a zkoušeli, když něco změní, co to udělá s budoucností, a tak dále… Nikdo z nich ten svůj svět…..“, chvíli hledal slova, „nemiloval.“ Odmlčel se.
Po chvíli ticha se s ním rozloučila, převedla čas na realtime a slíbila, že se večer vrátí. Musí se věnovat práci. Vypnula počítač a přemýšlela o tom, co říkal. Jedno bylo jisté. Ta hra je vynikající. A nebezpečná. Příliš vtahuje… Příliš.
Večer jí to ale už tak zlé nepřišlo. Uvědomila si, že stačí stroj vypnout a prostě se zaujmout něčím jiným. Jako by byla dvojí. Od hry se odpoutávala těžko, ale když už ji vypla, nebyl problém soustředit se na jinou práci. Dokonce jí přišlo, že schopnost soustředit se se u ní zlepšuje. Svět se jí zdál krásnější, vlastně jí bylo do zpěvu. Občas si vzpomněla na nějakou epizodu ze svého světa, nebo na nějaký rozhovor s Filipem, způsobovalo jí to takové minivytržení. Byl to nevysychající zdroj radosti, který prostě měla, ale na kterém nebyla závislá.
Podle pokynů z Ameriky upravila závěr dlouhé recenze a pustila se do psaní té kratší. Zabrala se do práce a zapomněla hlídat čas, takže když šla rozsvěcet (už neviděla na své poznámky), uvědomila si, že táhne na desátou večerní. Vrátila se tedy k Filipovi a zkusila nastavit běh času na sto let za hodinu. Pořád jí ta civilizace přišla dost primitivní a málo početná. Pak požádala Filipa, aby ji zavolal, kdyby se dělo něco podezřelého, sundala helmu a šla dopsat krátkou recenzi. Zabrala se do práce tak, že první Filipovo volání neslyšela. Až když zaznělo její jméno, probrala se ze zahloubání a přesedla si k druhému monitoru.
„Vezmi si helmu, podívej se tam, co jsi včera byla.“
Poslechla a za chvíli se zasmála.
„Takže autoři s tou možností počítali!“
„Počkej, co myslíš?“ Filip jí výjimečně nedokázal přečíst myšlenky tak, aby pochopil.
„No, tři hodiny jsem pryč a oni mezitím začali počítat za začátek letopočtu to mé „zjevení“ nebo jak jsi to nazval. Tedy, vtělit se, jako Kristus, nedokážu, ale asociace je to víc než jasná… No to je fór…“ Smála se a smála. Pak zpomalila běh času zpět na rok za hodinu. Do rána jí trvalo, než ta tři staletí prošla a prozkoumala, co se to všechno událo. Napadlo ji, jestli taky budou její lidé poznávat svůj svět, jestli je jejich země kulatá a točí se?
„Ano, je. Je tam přeneseno všechno, co se ví o reálném světě. Takže program generuje i jakoby vědecké poznatky – dostane-li se civilizace tak daleko, že bude pěstovat vědu. Co můžu soudit ze srovnání s předchozími testy, Filverworld je schopný svět a když s ním stihneš dojít k novověku, objeví všechno, co objevit má.“
„Už jsem ospalá. Půjdu si lehnout. Kdyby něco, vzbuď mě, prosím.“

7.7.

Zdálo se jí o něm a ten sen byl zvláštní tím, že si v něm dokázala uvědomit, že sní. Také v tom snu věděla, že on je cosi jiného než ona, ale nevnímala to tak vyhraněně. Povídala si s ním o týmu programátorů, kteří hru tvořili a snažila se z něj vymámit informace, které on zřejmě opravdu nevěděl. Stále opakoval, že má jen zkušenosti z testování. Zdálo se jí, že spolu jsou v jejím pokoji a on seděl na stole a klátil nohama. V tom snu ukázala rukou k monitoru, kde se jakoby ve vesmíru vznášela planeta Filverworld.
„Pojďme tam.“
Zavrtěl hlavou. „Nejde to.“
„Jak to, přece sním?“
„Vím, že víš, že sníš…“ v očích mu zahrály šibalské ohníčky. Barvu očí měl temně modrou až černou. „ale sníš si mě ve svém světě, nikoli sebe ve Filverworldu.“
V tom snu se zvedla a hlavou se dotkla monitoru. Smál se a ptal se jí, jestli se do všeho vrhá po hlavě. Řekla mu, že spíš ne, ale po nohou že si to v tomhle případě neumí představit. „Jsem přesvědčená, že to jde a ty víš jak.“
„Děláš ze mě něco, co nejsem.“
Netrpělivě mávla rukou a pak ho popadla za tu jeho, „tak pojďme, přece to musí jít…“ táhla ho k monitoru počítače a on se smál a smál. „jsi protivnej“ řekla mu.
„Protože nedělám to, co chceš?“
„Protože neděláš to, co by bylo určitě moc zajímavý a …“
Začal zvonit telefon a ten zvuk ji časem probudil. Rozmrzele odložila helmu a zvedla to. Martin se ptal, když chtěla volno do patnáctého a uzávěrka je dvacátého, jestli bude mít článek a kolik.
„Za pět dní určitě něco zvládnu vyplodit, ale místa mi rezervuj raděj míň. A díky!“
Bylo odpoledne a cítila se odpočatá. Ze snu si pamatovala hlavně konec, že tam byl Filip a že se jí smál. Snažila se rozvzpomenout, proč. Jakmile si nasadila helmu, vytkla mu, že to je neseriózní handicap pro ni, když ona si ten sen nepamatuje, zatímco on jistě ano.
„A ještě ke všemu si ho nemůžeš přehrát, protože se ti nezdál Filverworld.“
„Jo. Kdovíco jsem vyváděla a teď o tom nevím ani ň.“
„Klid, jen jsi chtěla vlezt do počítače monitorem.“
„Fakt? A disketovkou ne?“
Přenastavila čas na deset let za hodinu a rozhodla se vydržet deset hodin, aby viděla běh celého čtvrtého století. Po chvíli jí ale přišlo, že se dějiny opakují a jsou si dost podobné. Šarvátky, malá i velká zla se střídala s obdobími klidu a pohody, prohlídla-li globálně i jednotlivě… připomínalo ji to faktoriál událostí a povah. Co v malém prožíval jednotlivec opakovalo se i na skupinách. Podobnost, podobnost, podobnost. Začala mít pocit, že ji to nudí. A že ten počítač vlastně pouští hlavně kvůli Filipovi, aby si s ním o tom všem mohla povídat. Na tuhle myšlenku už potěšeně zareagoval.
„Nakonec do recenze napíšeš, že na celé hře je nejlepší průvodce.“
„No vidíš, to jsem tam měla do závěru napsat. A nebo ne, na to si hráč přijde sám.“
Filip ještě něco zabrebentil, cosi nekonkrétního, těžko srozumitelného. Takže ji to přimělo zareagovat úsměvem. Pak si uvědomila, že on ji nevidí, že tuhle reakci možná nerozpozná? Zeptala se.
„Ale jistě že rozpoznám. Nevidím tě sice fyzicky, ale určitou představu mám. O tvým nitru. O tvým uvažování. A z tvých snů vím, jak se vidíš ty. Takže i určitý obraz existuje…“
„Jakej?“
„Přej si ho uvidět…“
Rozhodla se, že chce vidět svůj obraz… A pak se začala smát. „Ale to přece nejsem já!“
„Ale takhle se vidíš, když se sama sobě zdáš.“
„Jéje, to je … no… heh… dobrá, budiž. Taková zřejmě být chci.“ Smála se a divila své údajné fantazii.
„Myslím, že bys měla skouknout děj. Konkrétně ve středomoří jsou nějací prosebníci.“
Zabrala se do prohlížení světa a po dlouhé době začala detailně prohlížet i některé osudy lidí. Pak ji napadlo, že by měla zajít do knihovny a podívat se na nějaké historické knížky, objevy a tak, aby dokázala rozpoznat, „jak daleko“ dovedla svou civilizaci. Přepla čas na realtime a Filipa uklidnila, že počítač nechá běžet. Z města se vrátila za chvíli, knihovna byla zavřená. Udělala si večeři (zjistila, že zásoba polévek se ztenčila na dvě poslední) a pak šla browsit po internetu. Historickými informacemi zrovna neoplýval, ale několik záchytných údajů našla. Rozhodla se, že zrychlí čas, aby se dostala do současnosti. Začalo jí zajímat, co se stane pak. A byla přesvědčená, že má lidstvo natolik dobré, že se do novověku dostane bez větších problémů. V tom na ni zapípal mailer s novou poštou. Zadavatel psal, že dlouhou recenzi akceptoval a odeslal peníze na účet. Krátkou že vrací a doporučuje přepracovat předposlední dva odstavce. Udělala to hned a krátce po půlnoci odeslala do Ameriky. Své herní pokusy odložila na ráno a na noc si nevzala ani helmu. Kdoví, co by se jí ještě mohlo zdát.