Uvědomila si rozčilené hlasy za svými zády až za chvilku. Přestala psát. Nějaký pán se hádal s číšníkem a přestával ovládat sílu svého hlasu. Trochu víc sklopila hlavu, aby jí vlasy zakryly obličej, a obrátila list v knize - případného pozorovatele musí napadnout, že si začala číst (a nikoli poslouchat).

„Ten stůl jsem objednával přímo u vás, tak se nevymlouvej na vrchního!“ rozčilený chlápek přešel nevědomky k tykání.
„Ale já jsem…“
„Ty jsi…. Nechtěj vědět co! A koukej to vyřešit!“
„Rád bych vám nabídl jiný stůl, ale nic není volného, pane….“
„Tak tu holku přesaď !“
„To ne, pane…“
„To jo, pane!“ chlápkovi se do hlasu vetřela jízlivost. „Ten stůl mám zamluvenej já a na svý rezervaci trvám!“
Studem i vzteky zrudlý číšník zamířil právě k ní. Došlo jí, že se jedná o její stůl. Neubránila se úsměvu, když si uvědomila, že sedí v rezervaci. Sklapla knihu, blok, posbírala tužky a zvedla se. Usmála se ještě jednou, tentokrát vstříc číšníkovi, aby se nebál. Ale ten jen bezradně pokrčil rameny.
„Ale kam vás posadím? Všude je plno….“

Chlápek se už hrnul ke stolu, ale vtom do dveří vstoupila dáma. Štíhlá postava, kosmetický vzhled, přísné oči za zlatými obroučkami brýlí. Její vstup připomínal příchod učitelky do třídy ve chvíli, kdy to žáci nejmíň čekají. Celá kavárna ztichla a dosud nenápadné oči se staly napjatě pozornými. Číšníka polila další vlna červeně, rychle vzal ze stolu sklenici s kávou a sodovku a snažil se s obojím zmizet někam, kamkoli, hlavně pryč. Dáma ho zastavila: „Nechte to tu!“ rty se ještě více zúžily a bodavé oči propíchly nejprve věci, které číšník vrátil na stůl, pak dívku, která tu stála s knihou a blokem v náruči. Nakonec se stočily k chlápkovi, který uhnul pohledem a prstem ukázal na číšníka.
„Zamluvil jsem stůl a on …“
„Ani TO nedokážeš.“
Směs pohrdání, vlastní povýšenosti a cizoty zazněla jako ortel u nepopsané tabule: „Nedostatečně!“ Dáma odešla. Asociace se školou byla pro dívku tak silná, že neodolala: „Doufám, že to nebyla maturita.“ Chtěla tak trochu uvolnit napětí, přimět oba k úsměvu. Ale nepovedlo se. Chlápek vyletěl od stolu, jí si nevšímal, lovená kořist, či spíš obětní beránek, byl číšník. Jenže ten se intuitivně skryl za dívku a skoro prosebně vykřikoval:
„Prostě jsem zapomněl. Zapomněl jsem. Vám se to ještě nikdy nestalo?!“
Připadalo jí to směšné a tak se začala smát, a aby její vtipnost zase neunikla pozornosti, řekla mu to tentokrát takřka do očí:
„Odpouštět je lidské. Zapomínat božské.“
Konečně se rozesmál.

Když spolu pili třetí kafe, věděla o něm skoro všechno a v duchu se radovala, že nemusí mluvit sama o sobě. Na nic se neptal. Vlastně jen láteřil na osud a taky jí dost dlouho vyprávěl o té přísné dámě. Říkala si, jak strašně asi do ní musí být zamilovaný, když ji i po tom všem vychvaluje a bortící se vztah dává za vinu jen a jen sobě. Ale svůj názor, že se ho ta blondýna prostě zbavuje a že nic jiného než konec očekávat nemůže, mu raděj neřekla. Jednou na to přijde sám. Teď by nevěřil. A tak prokládala jeho monolog občasnými otázkami a bylo jí docela fajn, i když se jí už pomaličku do hlavy vnucovaly myšlenky na rozepsanou stránku a nedočtenou kapitolu.
Snad postřehl nějaký její pohled k odložené knize, protože najednou zničehonic přestal povídat o sobě.
„Co to vlastně čteš?“
Obrátila knihu titulem nahoru a natočila k němu. Pozdvihl obočí údivem.
„Studuješ filozofii?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, ale zajímá mě.“
„Tak proč si z toho děláš výpisky?“
„No, já mám svý stránky, internetovský, a tam tyhle věci …. zveřejňuju…“
„Tak já tady takovou dobu mluvím jen a jen o sobě a málem by mi uniklo, s jak pozoruhodnou osůbkou mám šanci mluvit…“
„Pozoruhodnou? To snad ani ne.“
„A jakou máš adresu?“
„Těch stránek?“
„Jo, ale tvou klidně taky.“
„ven.misto.cz, … svou neřeknu, tu jsi stejně vědět nechtěl.“
„Ale jo, chtěl, zeptal bych se při odchodu“
„Budu muset jít, chci to dopsat a vyvěsit.“
„Ještě dneska?“
„Jo, ono mi moc nechybí. Já aktualizuju vždycky ve středu v noci.“
„Proč ve středu?“
„Kdysi se ty stránky jmenovaly středník…..“
„Aha“
„Fakt budu muset….“
Přivolala číšníka a odmítla za sebe nechat platit. Tak stihl najít vizitku.
„Kouknu se, jak píšeš, ale už teď mám pocit, že to bude dost dobrý. Takže, kdybys chtěla pro mě dělat, ozvi se. Ano?“
„Díky,“ zastrčila ji do peněženky, „a ať ti to s Gábinou dobře dopadne.“ Stiskla podávanou ruku a uvědomila si, že to jméno jí k dámě vůbec nesedí.
“Snad… už v to moc nedoufám. Máš na tý stránce aspoň Email?“
„Jasně… Tak ahoj.“

Doma byla za půl hodinky. Poslechla si na záznamníku vzkaz od maminky, že by se měla alespoň o tomhle víkendu ukázat doma, když má taťka tu šedesátku. Jinak ji nikdo nesháněl. Proč taky. Zapla počítač a došla si dát sprchu. Po půlnoci měla hotovo. Než usnula, prolétlo jí hlavou, že si bude muset oblíbit nějakou jinou kavárnu.
Dopis od něj přišel už za čtrnáct dnů. Byl stručný a jasný. Nabízel jí místo redaktorky ve svém časopise a plat dokonce vyšší, než měla . A taky jí chválil stránky, i když stranou poznamenal, že kdyby tam bývala byla jen ta filozofie, asi by si moc nepočetl. Tahle dávka textů, že ho ale zaujala natolik, že kvůli jejich pročtení zmeškal další rande s Gábinou, což kupodivu pomohlo a tak že jí vlastně vděčí i za znovuoživení toho vztahu. ( Proč kupodivu napadlo ji. )
Na chvíli se zasnila nad tou nabídkou. Své místo sekretářky snášela, brala ho jako nutné zlo k zaplacení nájmu a jiných poplatků. Ovšem být redaktorka … To by bylo něco! Jenže… zaskakuje za mateřskou a když teď odejde, … ředitel se jí skoro denně ptá, jestli taky není „v tom“… Je sice jenom sekretářka, ale říďa se v agendě moc neorientuje, spoustu věcí nechává jen na ni. No… snad by to šlo, ale dřív než si najde a zacvičí náhradu….
Druhý den zaklepala na dveře svého šéfa se strachem. Jeho přísné oči ji přišpendlily k židli. A když mu řekla, proč přichází, okamžitě jí slíbil vyšší plat a mluvil o tom, že dobře ví, že je schopnější než běžné sekretářky a že by si nerad hledal náhradu a že předpokládá, že jí změní pracovní smlouvu na dobu neurčitou a … zkrátka toho namluvil tolik, že pak večer s lehkým srdcem odepsala šéfredaktorovi kratičké „Děkuji, nechci“. Na příští výplatní pásce našla mimořádné odměny a základ navýšený téměř na dvojnásobek. Zatočila se jí hlava a cítila se trochu hanebně, ale hned druhý den už u ní kamarád z práce vyměňoval střeva v počítači a výsledek investice byl prostě nádhera. Počítadlo lítalo jako blesk a hrálo a promítalo a chvílemi měla pocit, že snad i voní a hladí.

Psala zápis z porady ředitelů, když se ozvalo zaklepání a do kanceláře vešla drobná brunetka. „Zuzko, ahoj, kde se tu bereš? A kde máš mrně?“ uvítala ji s nadšením.
„Je s ním Petr doma. A co ty? Jak se ti líbí práce?“
„No super, spousta změn! Ředitel mě začal brát s sebou na všechny porady, píšu všechny zápisy, protokoly, atakdále, pak je jen pročte, pochválí a podepíše… Prostě nádhera.“
„Tolik práce, jo? Za tu bídu, co tu platí?“
„Mě to fakt baví. Lepší než jen chodit s kafem. A navíc, on mi přidal…“
„Prosimtě, co ho přimělo? Nebyl někde v Africe na dovče, Že by úžeh?“
„Ne, to ne. Já chtěla odejít. Dostala jsem nabídku na zajímavou práci…“
„Aha. Klasickej donucovací prostředek… To mi dycky přišlo hloupý, takhle si zvedat vejplatu….“
„Ale ne… já fakt chtěla odejít…“
„A co to bylo za práci?“
„redaktorka…“
„Propánakrále, proč jsi to nevzala? To musí bejt supr práce, ne?“
„No, protože ředitel mi nabídl, že budu jeho osobní asistentka plus to všechno, co už jsem ti říkala, no a to je taky supr práce…“
„A mě už pak neveme zpátky?“
„To musí, ne?“
„No ale já to, co ty, dělat nedokážu.“
„On říkal, že mi dá smlouvu na dobu neurčitou, takže tu pak budem asi spolu, víš?“
„Jo, tak to je skvělý. Já se bála, že tě naštvu, a ono se to zatím vyřešilo samo.“
„Jak bys mě ty mohla naštvat?“
„No já potřebuju skončit mateřskou. Petr je bez práce, tak bude doma s malym on.“
„A odkdy?“
„No nejlíp hned.“
„Takže jdeš za šéfem si to domluvit?“
„Jo, tak nějak.“
„No tak já tě ohlásim, ne?“
Holky se zasmály a brunetka za chvíli zmizela za koženkovými dveřmi. Netrvalo to ani dvacet minut a zavolali ji tam taky. „Že bych psala zápis z jednání?“ prolétl jí vtípek hlavou.

Když jí to ředitel říkal, díval se jí do očí zpříma a klidně. Jeho argumenty byly věcné a pravdivé. Její pracovní smlouva je jasná. Jakmile bude původní pracovnice chtít nastoupit do práce, ona musí odejít. Slušně se jí omluvil. Dvě síly mu tam správní rada neschválí. Teď ne. Možná za rok, kdyby stihla i před nimi prokázat své schopnosti.
„Teď se ovšem musíme rozloučit. Je mi to moc líto. Jen doufám, že to místo, které vám kdysi kdosi nabízel, ještě není obsazené…“
Vycouvala ze dveří a až za chvíli si uvědomila, že opakovala jen slova „chápu“ a „jistě“. Zuzka ještě zůstala uvnitř. Domlouvala si s ředitelem svůj plat a pracovní náplň. „Přece jen matka dítěte nemůže být v práci po nocích, i když se nechci čemukoli bránit, jen myslím, že bych měla být také s rodinou…“ zaslechla když zavírala dveře a ušklíbla se. Přistihla se, že na ni má vztek. Násilím se nutila „nezlobit se“. Dokončila rozepsaný zápis, prohlédla skříňky a šuplata, co kde by měla uklidit. Nevěděla, čeho se chytit. Pak zazvonil telefon. Volali jí z účtárny, že si má přijít pro zápočtový list. Zatočila se jí hlava. To je rychlost! Začala mít podezření, že to bylo všechno předem zinscenované, ale pak tu myšlenku zapudila. Ne. Je to náhoda… Blbá shoda okolností.
Když Zuzce předávala kancelář, snažila se být příjemná a kamarádská. Měla co dělat, aby na ní nebyl znát vztek a lítost. Domů šla oklikou. Bručela si pro sebe, cestou co chvíli kopla do nějakého šutru. Možná by měla zajít na pracák. Proč jenom tomu chlapovi psala to svý „ne“ tak rychle! Stačilo počkat pár týdnů! Oči upoutalo povědomé logo. Reklama na ten jeho časopis? Zastavila se u cedule a chvíli tupě stála. Pak vytahla z peněženky jeho vizitku a porovnala adresu. Stála před redakcí. Pokrčila rameny – „vypadá to jako impuls. Vejděmež.“ Zabručela si pro sebe a stiskla kliku.
Údajně měla neuvěřitelné štěstí, že byl zrovna k sehnání, je strašně hodná, že přišla, on jen něco dopíše a pak si spolu skočí na kafe. A tak seděla na úzké chodbičce a snažila se tvářit nekonkrétně. Pak, v kavárně, která byla prakticky naproti, vynechala všechny připravené okliky a rovnou se ho zeptala, jestli by ji ještě vzal.
„Něco se změnilo?“ ruka s kávou mu ustrnula na chvíli ve vzduchu.
„Všechno.“ A připojila stručné vyprávění.
„Můžeš začít psát hhned - doneseš článek a budeš honorovaná za každej příspěvek.“
„No, tak jo, než seženu něco jinýho.“
„Ale počkej, to neznamená, že nebudeš de facto v redakci. Jenom je to jinej typ smlouvy.“
„Na jiný typy smluv mám nos…“
„Prostě chceš jistotu… Hmmm, chápu. Víš co, pojď.“
Nechal na stole bankovku a odvedl ji od nedopitého kafe. Člověka, kterého hledal, našli ve třetí kanceláři.
„Martine, můžeš na chvilku…?“
Sedli si spolu na chodbu, představil je a pak se ptal, jak je to s těmi recenzemi her.
„No, momentálně jdeme oproti konkurenci dolů. Pořád trvám na tom, vzít místo Igora někoho jinýho.“
„Píše příšerně…“ skočil mu do řeči.
„Což, tak hrozný to není. Ale hlavně je nespolehlivej. Donese to na poslední chvíli a než z toho korektorka vyháže hrubky a opraví styl, vyjdou recenze jinde a … prostě se zpožďujem. Navíc hry, který ho nebaví, odflákne … prostě párkrát se mi firma ozvala, že dodaná hra má spoustu nezmíněných vlastností a tak… V tomhle případě sice většinou nezafunguje ani konkurence…“
„Takže vyměnit?“
„Jo“
„A máš někoho?“
„No, asi bych sehnal… časem…“
„Tak nesháněj, vezmem na to Věrku.“ Pak se otočil k dívce a dodal: „Martin ti vysvětlí, co od tebe čeká. Já navíc předpokládám, že budeš psát i jiný články než jen hry. Máš širokej záběr, je škoda to nevyužít. Náš časopis je nejen o hrách a nejen o recenzích.“ Pak se oběma omluvil, že spěchá, a Martin dostal za úkol z ní udělat „smluvní redaktorku“. Ten večer přišla domů hodně pozdě. Blok popsaný poznámkami typu kdo je kdo, jak má psát, co, jaké jsou termíny, jaké jsou konkurenční časopisy, a tak dále. Pustila si hru, kterou dostala „na zkoušku“. Recenzi má donést v pátek. Začala si hrát a psát poznámky… Ubíhala první středeční noc, ve které na ven.místo.cz nepřibyla ani řádka…