Probudila se dost brzy, nespala ani celých osm hodin. Bylo za chvíli poledne a tak si vyšla do města na oběd. Nechtělo se jí vařit jídlo pro jednu. V hlavě jí vrtaly myšlenky na její svět. Jak to bude vypadat teď? Bude schopna sledovat, jak se její lidé vyvíjejí? Pozorovat civilizaci? A co se vlastně stane, když se rozhodne zasahovat? Napadlo ji, že by tam mohla stvořit sebe samu a tu jednu hlídat a měnit ji tak, aby se chovala podobně, jako by se ona sama v té které situaci… No ale je vůbec schopna něco takového definovat? Sama vstoupit do hry? Najednou jí přišlo divné, že nikdo nereaguje na její myšlenky, a rozeběhla se domů. Pustila počítač, nasadila helmu, pustila hru. Chviličku nabíhala, pak se jí před očima ukázala spoušť. Nevěřícně zakroutila hlavou. Někde v ní to vykřiklo: „Kde jsi!“
Postavička se objevila vzápětí.
„Co to je?!“
„Nechala jsi to deset hodin běžet. To je 36 milionů let. Stihli se za tu dobu vyvinout a sebezničit.“
„Cože?“
„Chceš si to přehrát?“
„Chci“.
Sledovala nejneuvěřitelnější film a vůbec nechápala, jak to všechno dokázali vygenerovat. Přece to vypla. Za tu chvíli, než to naběhlo….
„Můžu začít zasahovat do té historie?“
„Můžeš.“ Uvědomila si, že má k dispozici ovládací nástroje. Přemýšlela, kde, v kterém bodě začít napravovat zkázu. „Ale nebylo by v tomhle případě lepší začít znovu?“
Přikývla napůl zdrceně.
„Nebuď smutná, žádnej hráč neumí hru hrát perfektně hned napoprvé.“
„To je vlastně pravda, vždyť je to jen hra….“
„Poradím ti. Začni s dvojicí a pomalým během času. Měň jim povahu a sleduj, co a jak se v závislosti na tvé zásahy děje…“
A Věrka začala znovu od začátku.

První dny hlídala svou zemičku tak, že se neodvažovala odejít ani na záchod. Zjistila, že není schopná zastavit čas. Jen vrátit. Ale když už viděla následky po třeba jen pětiminutovém odběhnutí… Až když už opravdu trpěla žízní, napadlo ji, že na ty chvíle, kdy potřebuje odejít, může čas zpomalit. Na otázku, proč jí to neporadila, postavička odvětila „Věděl jsem, že tě to časem napadne. Jsi chytrá holka.“ Kompliment ji potěšil. Mohla konečně začít spát a jíst a konat jiné životně důležité potřeby a na tu dobu čas zpomalovat na real time. Překvapilo ji, že i přesto jí důležité detaily unikaly. Vnitřně se ale rozhodla čas nevracet. Její třetí pokus o civilizaci skončil vymřením na jakousi epidemii – z pohledu jejího zhruba po čtrnácti dnech existence. Dívala se na své lidičky. Cítila bolest a plakala nad nimi. Začala hledat, kde udělala chybu. Strávila dva dny bez jídla, spánku, s helmou na hlavě. Probírala se všemi detaily. „Prostě se měli v tomhle momentu přestěhovat jinam. Jasně tu byla klimatická změna, přemnožený hmyz a … nebyli vyspělí natolik, aby se ubránili jinak, než útěkem. Prohledala nastavení parametrů. „No ano, nastavila jsem jim lásku k domovu, k zemi na maximum…“
„Příliš mnoho lásky někdy škodí, co?“ postavička jakoby seděla vedle ní a i když to byl čistě virtuální pocit, začalo jí být líto, že ji nemůže vzít sebou na kafe. Nebo na panáka.
„Ale já tě sebou vzít můžu“ odvětila černá figurka a Věrka si poprvé dala virtuální kafe.
„Mysleli opravdu na všechno.“
„Naučili mě myslet.“
„Tak já si dám den, dva, pauzu, popřemýšlím, a pak to zkusím znovu nějak nadefinovat. Zatím ahoj!“ řekla než vypnula počítač.
„Ahoj…. A vrať se brzy.“ Řekla figurka. Zaznělo to smutně, ale chápavě.

Vstala od počítače, protáhla se a zamířila do sprchy. V zrcadle chvíli pozorovala pohublý obličej s kruhy pod očima. „Nějak mě to zmáhá.“ Dlouho stála pod proudem vody, až si uvědomila, že už je zase myšlením ve hře. „Jsem pitomá. Přehánim to. Ještě že mě napadlo dát si pauzu. No ale loučit se s počítačovou postavičkou,… to je fakt síla.“ Ušklíbla se. Zasmála se. Nahlas. Víc. Ticho jí najednou přišlo divné.
Dlouho nemohla usnout, v duchu vedla hovory s postavičkou, diskutovala s ní o všem možném, vymýšlela si její odpovědi, i když, ani je tolik nevymýšlela, tak nějak samy nabíhaly. Kdopak asi propůjčil průvodci hlas? Jak asi vypadá? Jaký je? Pustila si potichu hudbu a ukolíbala se do snu.

Ty dva dny byly utrpením. Nedokázala se první chvíle soustředit na nic jiného než na to, jak nepustit ten stroj. Zkoušela to řešit tím, že pustila svůj počítač a začala psát poznámky k recenzi, ale to ji ještě víc nutkalo hru pustit. Tak odešla ven, toulala se podél řeky s blokem v ruce. Ale ani to nepomáhalo. Pak se rozhodla pro vědecký přístup a zašla do knihovny. Hledala kde, kdy, v jakých podmínkách a za jakých okolností existovaly nejstarší civilizace. Když se vrátila domů, táhlo ji to k novému počítači tak, že přes něj nakonec hodila deku.
„Přece mám nějakou vůli!“ rozčilovala se sama na sebe. Spát se ale nedalo. Tak začala gruntovat a celou noc proměňovala garsonku ve sterilní pokojíček pečlivé hospodyňky. Zjistila, že fyzická práce je to jediné, co jí pomáhá na chvíli přestat myslet.
„Lidi si musej říkat, že jsem cvok.“ Napadlo ji, když dělníci, co šli na ranní, udiveně zírali, jak umývá okna. V osm ráno byla konečně dost unavená na to, aby uvěřila, že usne. V jedenáct ji vzbudil telefon. Martin ji zve na oběd. Zamumlala nesrozumitelné „tak jo“, obrátila se na druhý bok a spala dál. Když zvonil u dveří, došlo jí, že se jí ten telefonický rozhovor nezdál. Rychle se převlékla do trika a kraťasů za soustavného povykování „už jdu, nojo, už jdu“, aby pak mezi dveřmi uslyšela místo pozdravu „kde jseš?“ a „Jak to vypadáš? Nejsi nemocná?“ Mávla rukou a začala mu líčit, jakou dělá práci. A aby s jejími články až do půlky července nepočítali. Vrtěl odmítavě hlavou a vysvětloval jí, že na její jméno začalo chodit do redakce spousty dopisů a lístků. A že neví, co je v dopisech, ale ty lístky, že jsou všechny na jedno brdo „… co je s vámi, proč nemáte žádný článek, kde teď publikujete, a tak dále. Nikdy bych nevěřil, že se v týhle branži můžeš stát hvězdou…“ dodal a znělo to závistivě. „Měla bys zajít do redakce a prohrábnout se tím. A napsat aspoň něco jako zprávu z dovolené.“ Začala se tomu vtípku smát, ale do redakce zašla. Nebylo to s ohlasy tak strašné, jak se tvářil, ale než všem aspoň krátce odpověděla, byl večer. Těšila se na ráno jak malé dítě a usnout se musela přinutit chemicky.

„Hezké ráno,“ postavička se protahovala, jako kdyby se právě probudila.
„Ahoj. Víš, že se mi po tobě docela stýskalo?“
„To je hezké… a já to prospal…“
„Nojo, ani mi nemůžeš vrátit kompliment, že tobě taky, což?“
„Náhodou… vždyky, když mě vypínáš, mám strach, že už mě neprobereš k životu…“
„Jak bys ty mohl mít strach?“
„Já mám všecko. I strach.“ Postavička se tvářila uraženě a pohoršeně.
„Tak dobře, dobře,“ chlácholila chvíli malé černé cosi, „dáme se do práce.“

Uplynuly tři týdny a začala mít pocit, že má poměrně dobrý svět. Průvodce si pro sebe vybral jméno Filip, občas mu říkávala „Filípku“. Stali se nerozlučnou dvojicí bdící nad světem, který společně pojmenovali „Filverworld“. Filip jí také odsouhlasil nápad, že může počítač nechat zapnutý a helmu na spaní neodkládat. Kdyby se dělo něco nebezpečného, probudí ji. Už týden tak spávala, fyzicky nic moc, ale psychická pohoda naprostá. Krom první noci, kdy nemohla najít pokud možno pohodlnou polohu s tak „obalenou“ hlavou, usínala bez problémů a hned. Často se jí o Filverworldu zdálo, nejčastěji ale do jejích snů přicházíval Filip a obvykle s ním vedla nekonečně dlouhé debaty o osudech svých lidí. Po probuzení věděla, že něco skvělého vymysleli, ale rozvzpomenout se nemohla. A podle pravidel hry, která Filip dodržoval naprosto korektně, jí nesměl nic z toho prozradit. Podřekl se jednou, že ty sny z jeho pohledu sny nejsou, ale vzápětí to popřel a tvrdil, že o ničem neví, že nemá tušení, co se jí zdá, že jen je schopný ji probudit.
Začala v té době uvažovat o zrychlení času a snažila se z Filipa vymámit informaci, jestli to není příliš riskantní.
„A proč chceš zrychlovat?“
„No, civilizace je už natolik veliká, že jednotlivé osudy sleduji s vypětím všech sil. Musím se začít zabývat rodinami, skupinkami… časem národy. Jenže při takhle pomalém běhu času se toho moc neděje. Jestli chci přejít ke globálnějšímu pohledu, musím zrychlit čas.“
„To zní logicky. Tak ho zrychli.“
„Ale co když něco neuhlídám a Filverworld se …. Prostě se něco semele?“
„Vrátíš čas.“
„Filípku, dobře víš, že tohle nechci.“
„Ale proč? Hra to umožňuje. A dřív jsi to dělala.“
„Zezačátku. Protože jsem potřebovala vědět, co který povahový rys ovlivňuje.“
„No a copak chování skupin není něco podobnýho? Taky o tom houby víš…“
„Nojo, jsem blbá.“
„Tak jsem to nemyslel. Budou to hrát lidi mnohem blbější než ty.“
„Hm.“
„Prostě maličko zrychli čas a zaměř se na skupiny. A uvidíš.“
Filip zmlknul a i když věděla, že ví o jejích myšlenkách, bylo jí jasné, že víc jí nenapoví. Měla z něj pocit, že ji perfektně zná. Že přesně ví, co a kdy potřebuje slyšet a kdy a co si potřebuje rozhodnout sama. Teď přemýšlela o přenastavení času. Nakonec se rozhodla pro rok za hodinu. Jakmile byla definitivně rozhodnutá, hra se rozběhla rychleji. Dívala se na smrt svých oblíbených lidí a napadlo ji, že hra by měla mít nějaké místo, kde by své nejmilejší postavy po jejich „smrti“ směla zahrnout tím, po čem ve svém Filverworldském životě toužili a ne vždy to mohli mít….

Dvacet čtyři let za jeden den jí nepřišlo tolik, ale přece jen raději první noci nespala. Vypila spoustu kafe a z posledních zbytků zásob vyráběla neuvěřitelná a nestravitelná jídla (jako třeba mouku s vodou, solí a kořením, zhňácat a osmažit), aby zahnala hlad a nemusela chodit nakupovat. Podvědomě se začala vyhýbat i zrcadlu, protože zjev, který tam byl k vidění, byl dost strašný. A když jí naposled volal Martin, požádala ho, aby už to nedělal, že nemá čas. Překlopil se červen do července a ona si uvědomila, že už má jen dva týdny na napsání recenze a odevzdání nejen techniky, ale také hry a … Filípka.
„Na to, prosím, nemysli…“ Filip se tvářil smutně.
„Příště si sundám helmu.“ Pokusila se vtipkovat.
„Spíš by mě zajímalo, jestli Filverworld do té doby dovedeš aspoň do dvacátého století.“ Věděla, že je to podaná ruka, aby přestala myslet na blížící se loučení.
„Nemám ponětí, kde teď asi tak jsou… neznám moc historii…“
„No, podle určitých rysů chování a jejich vztahu k tobě …“
„Ke mně?“
„No, k bohům, k bohu….“
„Pořád mi neopakuj, že jsem bůh. Nemám to ráda.“
„Ale jsi… pro ně jistě. Můžeš je zničit, můžeš jim pomoct, modlej se… ke komu myslíš? Proč jsi tuhle zasáhla ve prospěch skupiny horalů? Protože tě prosili…“
„Nene, potřebovali pomoct. Bylo to objektivní.“
„Jak bys mohla být objektivní?“
Semkla rty. Urazila se. Rozhodla se pro real time, ukončila hru a vypla počítač. Najednou nutně musela jít ven z bytu. Chtěla se převlíct a zjistila, že z ní džíny padají. Ještě že je léto a letní šaty jsou volné a nezávislé na změně postavy…
Cestou se s ním hádala. „Nebudu tě poslouchat. Jsi strašnej našeptávač. Já jsem objektivní. Jsem! Jejich situace byla takřka bezvýchodná. A zasáhnout se dalo. A ta nebohá skupinka lidí z hor… mají tak těžkej život. Potřebovali trochu štěstí. Trochu náhody. Určitě si myslí, že to všechno je dílo přírody. Jejich kybernetický přírody.“ Rozhlédla se kolem sebe a spokojeně se opřela očima o koruny stromů. „Ještě že já žiju ve světě skutečným… … a Filipa nechám pěkně prospat. Už dávno nebyl vypnutej.“
Zašla do obchůdku. Prodavačka ji málem nepoznala. Pak se přeptala na zdraví. Věrka poděkovala za optání, přikývla, že je v pořádku, a odešla s náručí instantních polévek a dvěma bochníky krájeného chleba. Má už jen dva týdny, nemůže ztrácet čas vařením…
Doma zasedla ke svému starému počítači. Chvíli si pročítala poznámky, a pak začala psát recenzi. Dotkla se instalace, parametrického nastavování, odstavec věnovala průvodci. Porovnala různé možnosti ovládání a doporučila investovat do helmy. Zdůraznila, že hra člověka nutí zajímat se o historii, psychologii, sociologii. Vede k hlubšímu poznání člověka. Poskytne odpovědi na otázky typu, proč je tolik zla ve světě. Rozepsala se o složitosti lidské povahy. Spala jen krátce a druhý den recenzi dopsala. Vyšla příliš dlouhá, vytiskla ji a začala škrtat a opravovat. Rozhodla se jít s tím na čerstvý vzduch a cestou hodila okem po odpočívajícím Filipovi.
„Dobře ti tak,“ ušklíbla se. Ještě pořád se zlobila.
Vrátila se v podvečer a místo aby ruční opravy hned přepsala, pustila Filipa. Nenasadila si ale helmu. Nechtěla, aby četl její myšlenky. Přehlédla svět a uplynulé necelé dva dny. Přemýšlela, zda vrátit čas kvůli jedné vypuklé lokální válce. Soustředila se chvíli na osudy jednotlivců. Mnozí se díky prožitým útrapám povahově zkvalitnili a jejich schopnosti právě díky překonanému byly mnohem větší. Všimla si už dříve, že bolest, neštěstí, katastrofy a všechno to, co původně měla tendenci lidem z cesty odstraňovat, ve skutečnosti lidem prospívá a zkvalitňuje je. Vrátila se zpět ke globálnímu pohledu a zrychlila čas. Začalo jí být divné, že se Filip neozývá, neobjevuje. Pak si uvědomila, že zavolání „Filipe“ proběhlo jen její myslí. A že nemá helmu.
„Filipe“ pokojem zazněl zastřený hlas, jak už dávno nepromluvila ani slovo.
Postavička se objevila váhavě a výraz tváře byl zdrcený a zarmoucený.
„Nechtěl jsem tě urazit. Odpusť mi to…“
Uvědomila si slzu na tváři a automaticky sáhla po helmě. Chce být s ním, a to takhle nejde. „Neměla jsem se urážet. Ale víš, že to neslyším ráda… a pořád mi to říkáš.“
„Když oni mě tak nějak naprogramovali, abych to občas hráči zopakoval. Má to posilovat sebevědomí.“
„Jak komu… myslela jsem, že tě naučili myslet.“
„No, to jo, jsem poměrně samostatnej, dospělej kluk…“
Koutky jí zacukaly „tak mysli a kašli na to, jak tě naprogramovali“
„To vždycky nejde. Hraješ tuhle hru dost dlouho na to, abys postřehla, že i lidi jsou de facto naprogramovaní“
„Ty jsi víc než oni“ nepochopila, že nemluví o Filverworldšťanech. „Ty jsi nesmrtelný.“
„Nesmrtelnost není výhoda. A v mým případě je silně relativní. Stačí blbej počítačovej vir….“
„Ale jsi rádce…“
„samotného boha“
„Ty si nedáš pokoj.“
„promiň“
„Hele, už jen to, že potřebuju rádce, znamená, že zas až tak bůh nejsem. Spíš vládce. Někdo, komu byla svěřena moc. Ale bez tebe…. To by nešlo. Možná jsem všemohoucí, ale rozhodně nejsem vševědoucí. A to je, pokud je mi známo, taky dost důležitej atribut božství.“
„Když tak o tom přemýšlím, tak víc než ty, byli bohové ti, kdo tu hru programovali. Ovšem, teď jdu proti svému naprogramování a budu za to trpět,“ posteskl si Filip.
„Filípku, cožpak ty můžeš trpět?“ namítla.
„Jéje, a jak moc. Třeba když někdo, koho mám moc rád, bez varování, nečekaně, odejde…“
„Ale já to vypla. Takže jsi nemohl nic cítit.“
„Je to jako spánek. Když zapneš program, než se úplně proberu k životu, v tý jedný vteřině… prožiju celou hrůzu, všecku bolest, strach i úzkosti, že se to zase někdy stane a já …“
„Filípku!“ natahla k němu ruku, jak ho podvědomě chtěla obejmout a utěšit. Ztrácela pojem reality. A mozek vyprodukoval dokonalý vjem stisku, objetí.

Někde na pozadí si uvědomovala, že je to divné a nesmyslné. Že ona je přece člověk, že to, s čím mluví, a co teď vnímá jako osobu, je jen jakási simulace. Hlas, který vnímá, že je od někoho vypůjčený. Chování a myšlení někým naprogramované. A přece, že se chvěje, že cítí dotek, vnímá něčí blízkost….
Zděsila se a vypla počítač.
Dala si ledovou sprchu.
Podívala se na hodiny. Snad ještě někdo bude v redakci. Musí jít mezi lidi.
Už aby bylo patnáctého, nebo dočista zblbne!

Martin byl jejím pozváním na kafe překvapený. Chvíli telefonoval a zrušil kvůli ní jakousi jinou schůzku. Ale vypadala tak strašně… evidentně se děje něco… snad jí dokáže pomoci. Pak, už v hospůdce, objednal večeři a donutil ji se najíst. Tvrdila, že jí bude zle, že je to strašně jídla. Ale nakonec to spolykala a vypadala vcelku spokojeně. Pak mu začala vyprávět, co dělá. A že jí zbývá něco málo přes týden času na dopsání recenze. A že by se s ním chtěla poradit o jedné věci… Trochu se styděla a tak neřekla přesně, co se jí stalo. Jen, že ta virtuální realita jí má tendenci přerůstat přes hlavu. Že si není jistá, jestli by před tím neměla v recenzi varovat.
„Můžeš. Aspoň jim tím uděláš perfektní reklamu.“
„Myslela jsem varovat. Varovat tak, aby se toho lidi aspoň trochu báli.“
„Tim líp. Lidi na to budou stát fronty.“
„Jsem schopná to napsat tak, že nebudou…“ rozmrzele vrtěla hlavou.
„Já ti rozumím, ale negativní reklama je jednou z nejlepších…“
„A já chtěla jenom slyšet, jestli je to nebezpečné.“
„Jo, jasně... Hele, jak pro koho. Tuhle ztrátu soudnosti, klasickýho vnímání, tu hráči znají velice dobře. Ty jsi netypickej hráč a doteď jsi tomu unikala. Tak ti to najednou přijde divný. Ale klasickej gambler se do tý hry propadá vždycky.“
„propadá… hezkej výraz pro … to…“ uvnitř sebe si ale říkala, že jí nerozumí. Ona přece nemá na mysli hráčskou vášeň. Ale to.. ten vztah, co tam vzniká.
Pokusila se to ještě jednou vysvětlit, ale on si myslel, že jí rozumí a ani ji nenechal domluvit. Znovu opakoval, že to je běžný, že to je dost často přesně to, o co tvůrcům hry jde. A jestli tahle hra dostala i ji (“jako že jo, když se tak na tebe dívám“), pak je to vážně dost dobrá hra.
Domů se vracela uklidněná, hru doporučí, recenzi přepisovat nemusí.