Leoš byl optimista. V 16 letech emigroval ze státu, kde panoval totalitní režim. V Rakousku si vybral destinaci svého dalšího domova. Nastoupil do letadla, které letělo do JAR. Po přistání se přihlásil na vojenskou školu a po jejím vystudování se stal žoldákem. Bojoval v Kongu. Jmenovali ho tam velitelem jednotky. Jako jediný přežil útok nepřítele. Když bylo po všem, zavolal si helikoptéru, která ho zachránila. Potom se přestěhoval do Snětína v Anonymní republice. Zakoupil si byt v ulici Slizánka a začal psát poesii.
Leoš nebyl rasista, ani xenofob. Leoš chodil ozbrojený dvěmi pistolemi ráže 9mm umístěnými v podpažích a nožem s čepelí dlouhou 45 centimetrů, který nosil v koženém pouzdře připevněném k pravé noze.
Leoš měl přítelkyni, sedmnáctiletou Johanu, jež se ho během spaní nesměla za žádnou cenu dotknout, jinak by ji kvůli svému reflexu získanému ve válce zabil.
Seznámili se v kulturním středisku zvaném Vylhaná karma. Jednalo se o velmi kvalitní hospodu, kde nízko pod stropem levitovali intelektuálové zaujímající pozici lotosového květu. Za pípou tam postával Buddha a piva roznášel Lao-c‘. Tvůrce věhlasného titulu Tao a rum.
Leoš se posadil k jedinému volnému stolu, jenž se tam vyskytoval. Všechny ostatní byly obsazené obyčejnými lidmi, kteří měli neustále chuť na alkohol. Pili ho od rána do večera a bavilo je to. Kde na to brali peníze, zůstávalo pro mnohé nevysvětlitelnou záhadou.
A přiznám se, že i pro mě, jako autora tohoto příběhu.
*
Leoše jsem osobně znal. Johana byla původně moje holka. Vstoupili jsme do Vylhané karmy. Tak jako jindy bylo narváno k prasknutí. U jediného přítomného stolu pro 4 osoby seděl on a byl sám. Tehdy jsem ho viděl poprvé v životě. Přebral mi přítelkyni, která se mu zalíbila na první pohled. Ani on jí nebyl lhostejný. Jednalo se přímo o elektrostatický výboj, když se jejich zorničky potkaly. Objevil se dokonce blesk. Zamilovali se do sebe. Objednal jsem si velkého panáka vodky a začal zapíjet žal.
*
Johana ukázala na Petra Měrku postávajícího u baru, jenž se intensivně věnoval konzumaci tvrdého chlastu.
Upozornila na něj prstem a pronesla:
„To je můj bývalý přítel. Neúspěšný romanopisec. Učiněný budižkničemu. Ani nevím, co mě k němu vlastně přitahovalo.
Vždyť to je ve skutečnosti takový suchar. Baví ho myslet a navíc tyto své mentální pochody zapisuje do podoby bizarní beletrie, která vůbec nejde na odbyt.“
Leoš to už nevydržel a musel ji políbit. Nakonec skončili v posteli a začali se milovat. Za necelých 9 měsíců se jim narodilo dítě. To už žili spolu a byli šťastní. V tu samu dobu skončil Petr Měrka na záchytce a o týden později na JIPce s deliriem tremens.
Propadl psychotickému bludu, že se mu podařilo vytvořit bestseller. Choval se kvůli tomu arogantně a přehlíživě. Vyřešili to tím, že mu aplikovali silná sedativa a poslali ho do blázince.
*
Připadal jsem si jako robot. Seděl jsem v křesle a byl velmi reálný. Ozvalo se:
„34.“
Poslušně jsem se zvedl, předstoupil před sestru a nechal si jí vložit do úst pilulku určenou k léčbě duševních úchylek. Tak jako každý jsem ji vyplivl při nejbližší vhodné příležitosti.
Myli jsme se jednou týdně. Byli jsme zavřeni v jedné velké cimře. Byla tam komůrka pro kuřáky, hajzly, chodba a kobky, v nichž jsme spali. Místo postelí jsme měli k dispozici kupky slámy. Přikrýt se nebylo čím. Ale to se ani není čemu divit, když tu chybělo i čím si vytřít zadek. Krmili nás plesnivými zbytky a napájeli vlastními chcankami. Okna byla zamřížovaná a nohy jsme měli spoutané k sobě nedlouhým řetězem, který nám výrazně omezoval pohyb.
*
Leoš prorazil už svojí třetí básnickou sbírkou. Lidé kupovali jeho poesii jako diví. Dychtivě ji četli a měli z ní výborný pocit. Rádi a pravidelně se k ní vraceli. A byli nedočkaví okamžiku, kdy jejich zbožňovaný autor vydá další publikaci.
Leoš vyhrál literární cenu Markéty Chlupaté. To byla vystudovaná bioložka, která věnovala všechen výtěžek ze svých objevů, a věřte tomu, že šlo o astronomickou cifru, na založení nadace nesoucí její jméno.
Jejím jediným úkolem měla být podpora lidí, kteří rádi fabulují, mystifikují, rozesmívají, děsí, či poučují.
23. srpna 2011 Petr Měrka
|