Ležel v trávě a sledoval oblohu nad sebou. Měl na sobě kůži, chlupy, vlasy a nehty. Padala z ní ženská ňadra a rozplcávala se všude kolem. Tu a tam skončilo některé i na něm. Neřešil to. Vždy je setřel stranou a dál se nerušeně civěl na určité místo. To místo připomínalo kosočtverec. Takový, jaký kreslíme jako děti, když chceme znázornit ženský pohlavní orgán. Vyzařovala z něj chlípná smyslnost a hřejivé vlhké teplo.
Nevěděl, kde se tam to místo vzalo, ale byl si jistý, že ještě před chvílí tam nebylo.
Otevřela se brána podobná stydkým pyskům a v ní se objevila nádherná dívka. Vypadala jako mentálně anorektický anděl. Vlasy měla červené a rozevláté. Pohled skelný a bezedně prázdný. Zahalená byla pouze do smutku a nadnášela ji depresivní nálada, která s ní levitovala přibližně 10 centimetrů nad povrchem připomínajícím náruživý klín bezezbytku zbavený ohanbí.
Snesla se k němu z té neskutečné výšky. Předtím vypadala jako tečka, ale teď jí bylo sedmnáct let a vlastnila uhrančivou krásu, která ji činila až chorobně neodolatelnou.
Byl líný se zvednout. Natáhla k němu ruku. Evokovala sluneční paprsek. Řekla mu:
„Pojď, nastal ideální čas se pomilovat.“
Prokrvil se a strhl ji na sebe. Zasunul to do ní a za 3 minuty vyprodukoval tak silný a mohutný gejzír spermatu, že ji to vymrštilo zpět tam, odkud sem k němu sestoupila.
Postavil se na nohy. Poškrábal se na svém zadku. Zahnil si, škytl a pomyslel:
‚Teď si nejsem vůbec jistý, jestli to byla halucinace a nebo se mi to celé jen zdálo.“
Zamračilo se a z nebe začaly pršet bodáky. Přesně takové, jaké používal Hitler za 1. světové války coby prostý vojín. Zabíjel s nimi Francouze. Páral jim břicha. V touze po vyznamenání a povýšení se projevoval jako maniak a choval jako fanatik. Místo masa jedl trávu. Místo dvou varlat měl jenom jedno. Místo svých bližních miloval psy, které se sadistickou oblibou surově bil.
Ono to ani jinak nejde, než surově. Co by to pak bylo za výprask?
Ke konci války ho přiotrávil bojový plyn a on se dal na politiku. Dosáhl v ní velkého úspěchu a dodnes ho mají za vzor mnozí vrcholní státnici, kteří chtějí pro nezaměstnané zřídit tábory nucených prací.
Představte si:
Jste chudí, bez možnosti výdělku. Dva manželé a jedno dítě. Sedíte u stolu a nemáte co jíst. Místo peněžité podpory obdržíte návštěvu exekutora, který vám oznámí:
„Tatínka už nikdy neuvidíte.“ A odvede ho sebou.
„Kam mají namířeno?“ zeptá se chlapeček, syn naverbovaného dělníka – občana demokratické země, která se nazývá Anonymní republika a leží v pupku Evropy.
„Tatínek jde budovat gigantickou stavbu. Patrně bude otročit na Stalinově pomníku, který se špičkou svého čuráka dotýká samotných hvězd,“ odvětila maminka a zemřela hlady.
Děti ji snědly. Jenom proto, že ještě neměly rozum z toho co se přihodilo, ji neprodaly na orgány.
Jejich škoda. Mohly na tom slušně vydělat.
Jmenoval se Radim a laxními pohyby ostříleného askety se prodral nečasem ke dveřím hospody. Na mnoha místech těla byl ošklivě poraněný a z bachoru mu dokonce lezly vnitřnosti. Takto neupravený stiskl kliku, přestoupil práh, prošel krátkou chodbou, znovu stiskl kliku a vkročil do výčepu.
Zpoza pípy se na něj vlídně usmál výčepní Martinéz de Bačkora. Točil pivo. Lokál byl plný trosek, jež zde propíjely své celoživotní úspory. Jednalo se vesměs o samé třicátníky, kteří neměli žádnou perspektivu v lepší budoucnost. To co je čekalo, bylo pravé a nefalšované peklo.
Planeta Země se mění od základu. Realita se transformuje v cosi veskrze iracionálního. Je to fraška místo tragikomedie. Chybějí city a přibývá chladu. Též se vyrojila spousta nových duševních onemocnění.
Lapidárně shrnuto: Její obyvatelé se definitivně zbláznili.
Radim byl k tomuto faktu lhostejný. Věděl, že už za pár let dosáhne nirvány a vypadne odtud jako kapka ranní rosy za rozbřesku prostoupená duhou.
Odloží kůži, chlupy, vlasy, nehty, rozprskne se a prozáří do náruče Všehomíra.
Dal si pár panáků a zaplatil. Radim se živil jako spisovatel porna. Doba mu přála. Bezcharakterních lidí byla valná většina z celkové populace světa. Tento umělecký žánr byl tudíž trendy a on, jak se říká: Byl za vodou.
1. července 2011 Petr Měrka
|