Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Komu zvoní hrana z kolekce Valachia
Autor: Kremel Kryštof (Občasný) - publikováno 28.11.2002 (15:22:43)
další v kolekci>

 

V Praze existuje ulice Politických vězňů. Právě tato ulice vystihuje nejlépe smysl Čechů pro černý ironický humor. Budova s popisným číslem 9 je totiž sídlem KSČM. "Vzhůru psavci této země, dejme se na pochod."

 

Jemelka. Kryštof Jemelka, podepisuje se má levá ruka na

prezenční listinu bůhví kolikátého sjezdu Mladých komunistů. Mladí soudruzi neví, jsou najednou nejistí a  přistupují k nám s něčím, čemu se odhodlaný pochod proletářů říkat nedá. "Jaký vlastně máme důvod k návštěvě?"

"Zdar přátelé, můžu se zeptat, proč jste přišli?" Hlava mi přestává šrotovat. Kamarád Nový, který je tu se mnou, neztrácí glanc agenta BIS. "Jmenuji se Jindřich Nový a toto je Kryštof Jemelka," ukazuje na mě. Chceme být členy vaší organizace.

 

007 a blondýnečka

Hurá, infiltrace vyšla. Usedáme před minerálky od Mattoniho a skrze sklo lahví začínáme pozorovat zvěřinec levicových extrémů. Vytahuju diktafon a myslím si jaký nejsem záškodník. Naproti za černým klavírem sedí krásné, fakt krásné děvče. "Kratochvíle... Jemelko... stává se ze mně schizofrenik a koušu se do rtu... chuděrko cérečko, přecházím plynule do valaštiny, kdo ti to udělal? Pojď, ukážu ti lepší zkratku do  ráje." Moje myšlenky ale blondýnečka nepřečte, není vědma a kdoví, jak by jí sedly katolické ideály. Neriskuju, nejsem zase takový frajer jako 007.

 

Konec nadějím

            U stolu s námi sedí ostravský odvazák a s parťákem uvažují o nesmrtelnosti brouků. Co následuje se dá popsat jako "chcanec nečekanec". Chachar k nám začíná být velmi, velmi důvěrný a div nám neprozradí pocity z lůna své matky. "Mam problemy se susedy, když vylezu z baraku už mně nadavaju do zasranych komunistu. Bojim sa, zbili mňa, dal jsem je k sudu a co sud? Vubec je to nezajima, maju to na haku, kapitalisti."          

Ve chvilce nám před oči strká originální listiny různých předvolání.

"... Přijde Ransdorf a Štěpán je už taky na cestě," posílá zvěst o příchodu idolů blondýnečka od černého klavíru. Začínáme slintat. To je špek, to je terno, no ku... fix. Za minutu už víme, že je všecko v čudu. Mladíkům z grebejugendu  se začaly potit zadnice a asi si povšimli i svého severomoravského druha ve zbrani, který ztratil ostražitost. Můj diktafon navíc působí jak červený hadr na krůtu, přístroj mizí v batohu. Začíná festovní dusno, nebudeme zbytečně provokovat, že?

 

V rukách spalovače

"Odpusťte," přistupuje k nám kajícně hoch ne nepodobný spalovači mrtvol. "Jsme moc rádi, že jste k nám zavítali, ale ale...," zajíká se. "Ale jo, my to chápeme, my to chápeme," pokračuje ve spalovačově přetržené myšlence Jindra. "Přijdeme jindy, kdy máte schůzi?" Rudošek si očividně oddechl: "V úterý, v úterý. Jste vítaní, jenom přijďte, přijďte." Se všemi poctami, tedy kromě salv z děl, jsme slušně vypoklonkováni ze sjezdového sálu, do kterého se stejně valil dým z dělnických startek bez filtru, ve kterém místo Stalinova obrazu visela podobizna profi revolucionáře Che Guevary a kde se našla jediná pěkná duša s vlasy barvy dobře vyzrálé slivovice, a to je jistotně pro pana Jemelku hodně slabá náplast na zlomené křesťanské srdce.

Odvážný kajícník s námi sjíždí výtahem do 2.patra a vůbec se nebojí, že bychom mu sáhli na život. Když vystupujeme ze zdviže, role se začínají pozvolna měnit. V chodbě je šero, nalevo i napravo umakartové dveře, ale co je za nimi? "Proč jsi sem lezl, nechal jsi někomu vzkaz kam směřovali tvé kroky? Aha? Jdeš na popravu, nikdy tě už nenajdou, propadneš se do země. Bojím, já sa bójím..."    

Nic takového, vcházíme do jedné z kanceláří. Dostáváme pod paži desítky letáků proti školnému a náletům na Afganistán... a alou. "Fakt vás rád v úterý uvidím. Čest práci."

 

Ve vyšších sférách

 "Čest, kde tu maj´ mladí komunisti schůzi?" Obracím se na stařičkého vrátného. "Jo, hošánci, to musíte do druhýho patra, dveře číslo 106." Dnes kolega Nový nemohl přijít, nevadí, našel jsem náhradu. Milan Macho, jinak mezi kolegy z publicistiky známější jako Ifto je neuvěřitelně natěšený, schladí ho ovšem hned první kontakt s levicovým intelektuálem, který nás náhodou u vrátnice míjí. "Co říkáš na ty zasraný Amerikány?" Nebere si servítky... "a co ti pravičáci, kam dovedli republiku, že jo," čeká přitakání slovenského kamaráda. "Jo, máš pravdu příteli, je to všechno na hovno, všechno, chroptí na něj Ifto svou milou češtinou.  

   Vytrácíme se, spíš utíkáme, abychom se ve svém vnitřním pohnutí nedotkly jeho čistého levicového srdce a tak  neprozradili své skutečné postoje. Nastupujeme do zdviže, ve které jsme před třemi dny mohli s kolegou Novým ukrátit trápení jednomu z vůdců mladé revoluce. Vyjíždíme do vyšších sfér poznání, aspoň si to oba myslíme. "Prosím tě, Ifto, zdělaj si tů náušnicu, ať je tolik neprovokuješ." Sám si sundávám růžencový prsten. Oba se zhluboka nadechujeme, prostředí nám "šláplo na krk", dusíme se, spolubojovník ztrácí ironickou notečku. Jdeme hledat  místo konání schůze. Komunardi jsou megalomani, hádáme dle rozlehlých sálů a chodeb, kolem kterých procházíme...

 

Za dveřmi je M.R.

..."Ekonomické změny, které nastaly,..." slyšíme za širokými dubovými dveřmi. "Tady jsou, to bude určitě mladá garda," otáčím se na brata Slováka. Klepu poprvé, klepu podruhé, klepu po... Otevírá nám asi padesátiletá dáma a tváří se jako nejschopnější majordomus. "My tady máme schůzi," vyjede na nás jako saň. "Hledáme zasedání mladých," nenechám se sežehnout jejím ohněm. Nedívám se jí do očí, zahlédl jsem za ní totiž zajímavější postavu politické historie - dr. Ransdorfa zabořeného v rudém křesle. Prý je to největší bedna v Parlamentu. Teď mi ale přijde jako spokojený dědula. K dokonalé iluzi chybí už jenom dýmka a pantofle...

 

Marx a spol.

...znovu nádech a výdech, opět klepání, tentokrát na umakart. Je to ta samá kancelář ve které jsme v sobotu dostali letáky. "Vítejte, vítejte," podává nám ruku Zdeněk, jak se dozvídáme, nový předseda pražské organizace. "Tady Josef může čekat povýšení", ukazuje na kulatého třicátníka. "Tohohle kluka znám z televize, jmenuje se Gottwald a tvrdí, že je příbuzný s Klémou." "Gratuluju, věřím, že budeš mít úspěch," podávám mu pravičku. "Ne můj, ale náš úspěch," nenechává mě čerstvý ženáč na pochybách, jak to se svou politikou stoupenci třešní myslí. Milan Macho usedá mezi mě a bývalého předsedu a od toho okamžiku se bude jen potit, potit a potit. Kryštof Jemelka na tom bude podobně.

Nad dveřmi visí transparent. "Hele, tůte hadérku znám takej z médií." Řve do prostoru malé klubovničky žlutými písmeny: "Praha, Seattle a co dál, vyvlastníme kapitál." Hlavně si neberme žádné servítky. Revoluci a zestátňování, zestátňování a revoluci, že? Ze zaprášeného počítače na nás shlíží Masaryk, tatíček Masaryk. A ťafra, houby, to není imperialista Masařík, tohle je Velký Uljanov - Lenin. Na zdi z mědi vytepaný Marx, nad ním visí trička z mezinárodního setkání levicové mládeže v Havaně a za gaučem obraz profíka Che Guevary, který o víkendu strpěl kouř ze startek.

"Musíme vylepit ty plakáty, kdo se hlásí?" Začíná Zdeněk  působit na své poddané. Jedná se o plakáty proti náletům na Afganistán a protože Grebeníčkovy děti asi určitě nechtějí dostat nakládačku, budou se s lepidlem a papírem plížit nocí. Nepřihlásil se nikdo, na takové práce jsou určené nižší šarže, než tady debatující elita. V místnůstce je nás asi osm, z toho  čtyři jsou hodně vysoko u korýtka. Zbylé dvě slečny jsou jejich partnerky, nesoucí na svých bedrech všechno dobré i zlé až do smrti, dokud je prostě Bůh nerozdělí. A Jemelka s Machem jsou jen takový plevel, o kterém se stejně ví moc dobře co jsou zač.

 

Kupředu pravá...

 "Nezapomeňte na Kunětickou horu, chystám na ni i vědomostní soutěž o historii Komunistického hnutí v Československu," zaligotaly Gottwaldově manželce očiska. "A nezapomeňte, že přijedou Němci, musíme ukázat to nejlepší z nás," hovoří o připravované soudružské návštěvě ze západní strany zase s. Gottwaldová. "Kdo bude dělat průvodce?" "A budou tam pěkný baby?" Zajímá se devátý účastník, který svým zájmem rozehrává partii plnou dvojsmyslů. Celá schůze se svrhává a my po hodině prapodivné diskuse o ženách a alkoholu odcházíme hledat světlé zítřky do nižších sfér. Takže, kupředu pravá...



Poznámky k tomuto příspěvku
fungus2 (Občasný) - 28.11.2002 > No tak to je povedeně napsané.
Body: 5
<reagovat 
centaur (Občasný) - 28.11.2002 > Jo, dobré.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 26 27 (28) 29 30
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter