|
| |
 |
|  |
Stála v koutku soudní síně a plakala. Bylo jí tehdy dvanáct let a jejího otce odsoudili za rozvracení republiky k šestnácti letům těžkého žaláře. Psal se rok 1950, doba „dědičné viny“, která skrze rodiče zasahovala i děti. Zasáhla také do života Ladislavy Guričové.
Po Únoru 1948 se mnozí nedokázali smířit s diktátem komunistů a začali se proti němu různými prostředky bránit. Mezi takové patřil i Josef Ptáček, otec Ladislavy Guričové. K „odboji“ se dostal tak, že v dřevěné chatce poskytl úkryt členům skupiny Světlana. Založení této „odbojové“ skupiny však bylo jen léčkou, do které konfidenti StB nalákali prosté lidi z Valašskokloboucka a slovenského pohraničí.
Ptáček byl v širokém okolí známý jako moudrý a novátorský člověk. Snad proto byl v době okupace zvolen starostou a svou osobností a materiální pomocí zaštiťoval převádění ohrožených lidí z Protektorátu do blízkého Slovenského štátu. Před jeho zatčením odvezla StB souseda do Uherského Hradiště. Už se nevrátil. Vlastně vrátil – ubitý a v zinkové rakvi. Bylo už jen věcí času, kdy přijde řada na ostatní.
Všechno vzhůru nohama
„Jednou, na jaře 1950, jsem se vrátila ze školy domů a tam všechno převrácené, vzhůru nohama a všichni plakali.“ V té chvíli se Ladislava dověděla, že otce zatkli.
„Tatínek se dostal do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti, ale my jsme za ním nesměli. Samotný soud byl strašný. StB nechala přivézt z továren několik autobusů lidí, které předtím zfanatizovali a oni potom tvořili velice dusnou atmosféru. Přitom ty souzené ani neznali,“ vzpomíná Ladislava Guričová. Když soud skončil, odešla se sestrami za maminkou, která tehdy ležela v hradišťské nemocnici se zápalem plic. „Maminčina první slova byla: ,Kde máte tatu?‘ Věřila, že ho propustí, že přijde s námi a že pojedeme všichni domů.“
Josef Ptáček byl odsouzen k 16 letům těžkého žaláře, pokutě 50 000 korun a konfiskaci veškerého majetku. Z Ladislavina otce se z minuty na minutu stal politický vězeň na Mírově. Jedinou útěchou byly jemu i rodině modlitby, cenzurované dopisy plné jinotajů a několik vzácných návštěv. „Návštěvy byla přímo děsivé. Všude plno stráží, dozorců, v místnosti jen skleněná přepážka, pak drátěná, a znovu skleněná. Tatínek tam stál sehnutý, celý šedivý a propadlý. Měla jsem strach, že ho už víckrát neuvidím,“ vypráví Ladislava Guričová. „Bachař poslouchal o čem mluvíme, a když se mu to nezdálo, tak zařval, že to nejsou rodinné záležitosti. Když jsem prosila, jestli bych mohla dát tatínkovi čokoládu, tak ani to nikdy nepovolili. Z návštěvy Mírova jsme vždycky přijeli zničení, plní beznaděje.
Špatný kádrový profil
Všechno muselo být přesně určeno a povoleno. Od počtu dopisů, přes váhu balíčků až k délkám návštěv.
„Někdy trvalo hodně dlouho, než z Mírova přišel dopis. Podle toho jsme někdy poznali, že je na samotce a že nesmí psát, říká dcera. Vězení jejímu otci podlomilo zdraví. Sám jednou dokonce napsal dopis, kde se loučil s celou rodinou.
Doma zatím hospodařila starší sestra s manželem, kteří platili nájem, aby vůbec mohli žít v kdysi vlastním domě. Místním soudruhům byli trnem v oku, a tak jim neustále hrozilo vystěhování do pohraničí. „V chlévě jsme měli devět krav, ale ke snídani jsme jedli zasmaženou polévku, protože mléko, obilí, brambory i vajíčka se musely dávat na plnění šibeničních dodávek,“ vzpomíná na dobu před padesáti lety paní Guričová.
Ve škole o osudu jejího otce věděli a někteří jí i překvapivě v těžkostech pomáhali. Jiní se ale báli a vyhýbali se jí. Ladislava ztratila klidné dětství a v necelých patnácti letech dospěla.
Přestože se výborně učila a jejím snem bylo gymnázium a po něm snad studium filozofie, z kádrových důvodů byla její žádost vždy zamítnuta. Nastoupila proto do valašskokloboucké továrny Pal - Magneton, kde mohla vystudovat alespoň nižší průmyslovou školu. Když v roce 1962 se ve Valašských Kloboukách otevřelo večerní studium gymnázia, její žádost znovu neprošla. V závodě nakonec pracovala až do svého důchodu.
„ Pocit křivdy a lítosti z toho, že jsem nemohla studovat, ve mně asi zůstane navždy.“
Kdybych měla tu moc…
Josef Ptáček byl z Mírova propuštěn po sedmi a půl letech na amnestii.Po prožitých zkušenostech se uzavřel do sebe a o životě v
v komunistickém koncentráku se svými dětmi příliš nemluvil. Po dvou letech na svobodě podlehl následkům svého věznění – nemoci ledvin.
Navzdory tomu všemu ale paní Ladislava nezatrpkla. I když lidi, kteří jí v životě ublížili, stále potkává, nechce už rány jitřit. Ale jak říká, kdyby měla tu moc, postavila by před soud někdejšího vyšetřovatele Aloise Grebeníčka z uherskohradišťské věznice a všechny bývalé soudce, vyšetřovatele a bachaře.
„A co bych vzkázala těm komunistickým soudcům? Že odsoudili nevinné ženy a muže, že přivodili neštěstí stovkám, možná tisícům lidí. Museli přece vědět, že všechna obvinění byly výmysly. Jak se mohli srovnat se svým svědomím? Možná některé tížilo a tíží dodnes, ale nemají odvahu se očistit, a tak už jim zbývá jen soud
poslední a nejspravedlivější…“
|
|
|
