|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Hodiny nad křižovatkou se usmívaly. Slunečný den.
Pod nimi běhali lidé zabaleni v čerstvě vyhrabané svetry. Dýchali na semafory skrz prsty. Jen holubi si sem tam našli chvíli pohladit svými křídli mrznoucí větve okoralých jírovců.
" Jak dlouho ještě musíme čekat ?"
" Dyť jsme teprve přišli !"
" Aha.."
Proud davu, byť si prokřehlého, nezamrzá. Bezdomovci se zimě bezuzdně smáli. Bohužel i bezzubě.
Ale ti dva ze mnou se tvářili vážně. Snad mluvili o osudu.
" To znamená, že za chvíli už vyrazíme, viď ?"
" Teprve jsme přišli ! Budem tu muset tvrdnout nejmíň čtyřicet minut, než ten autobus dorazí."
" To je dlouho.."
" To je sakra dlouho. Pojď, dáme si nahoře v bufetu kafe."
" Nechoď tak blízko k silnici. Pojede autobus a budeš umřelej.."
Vzdal jsem to a strčil si ruce do kapes. Otužování jsem nechal na jindy. Nad rozložitou budovou vlakového nádraží se ukázalo slunce. Lidi kolem zazářili. Slunečný den.
" Tak pudeš na to kafe nebo ne ?"
" Já po ránu nepiju.."
" Tohle přece neni žádný pití, to jej jen kafe !"
" Aha.."
" Takže jdem."
" A za jak dlouho, že to jede ?"
" Za čtyřicet minut, sakra. Jdem !"
" Měj chvíli strpení, ne ?"
" Za čtyřicet minut tady zmrznem !"
" Jsi ňákej jasnovidej.."
" Přestávám cítit ruce, k sakru. Jdem nahoru !"
" Já po ránu nepiju."
Začal se zvedat studený vít. Zachumlal jsem se do svetru, jak jen to šlo. Na silnici přede mnou tančily igeliťáky polonézu.
" Tak se pojď aspoň podívat, kdy jede ňákej autobus."
" Jakej ?"
" Já nevim.. Do Prahy, do Německa.. Potřebuju se hejbat !"
" Chci jít dolů."
" Do hospody nemůžem. Za ňákejch třicet pět minut to jede."
" Já po ránu stejně nepiju."
" Tak proč chceš dolů ?"
" Tam to neznám.."
" Je zima, sakra ! Poď si dát nahoru to kafe."
" Já se chci podívat dolů.."
" Vždyť je zima ! Že je zima ?"
To se ptal mě. Kolem stála armáda husích kůží. Přikývl jsem.
" Vidíš ? I tadycten si myslí, že je zima. Všicky si to myslej. Lidi si to myslej, holubi si to myslej, autobusy si to myslej, všicky. Tak pod' na to kafe."
" Já chci dolů.."
" A co z toho sakra budeš mít ? Já zmrznu !"
" Ještě jsem tam nikdy nebyl."
" Sakra, sakra, sakra ..!"
Zahlédl jsem autobus. Blížil se zprava, slavnostně, jako pračlověk vracející se z lovu. Plný příběhů, plný okamžiků..
" Dobrá, nebudem tady mrznout jak všichni ostatní. Jdem dolů."
" Já si to rozmyslel.."
" Cože ?"
" No, za jak dlouho to jede ?"
" Já už nevim sakra. Asi půlhodiny. Jdem."
" To vydržíme."
" Já ne sakra! Jdem ! Jdem kamkoliv.."
Vystoupila. Rozhovor jsem nechal za zády.
Ruce jí hřály. I oči.
A hodiny na křižovatce na chvíli zmírnily tempo.
Myslely, že se nedívám.
|
|
|
