Tenhle text jsem dnes našel při přehrabování starými papíry. K chystanému vyhození některých z nich nakonec vůbec nedošlo, ale za to jsem našel pár listů, na který jsem během času úplně zapomněl. S zvláštní tíživou lehkostí v duši četl jsem datum pod tímhle dílkem. V roce 1999 mi bylo třináct let. Kdybych kdy začal doopravdy tvořit, nazval bych to počátkem své tvorby. Každopádně si myslím, že si ta básnička zaslouží dostat na Totem, když ležela tak dlouho v šuplíku, už jen z úcty ke vzpomínkám..
Lednice V NAŠÍ KUCHYNI stojí lednice. Stojí a stojí, kouká a kouká a kouká do prázdna. A vlastně nestojí, neboť nemá nohy. A vlastně nekouká, neboť nemá oči. A vlastně tam neni prázdno, ale zeď. Nevadí jí, že nestojí, ona totiž leží. Je jí jedno, že nekouká, ona ani nemá proč. Ale vadí jí, že není prázdno před ní, ale v ní. V lednici je prázdno, lednice je prázdná a pustá. A vlastně v ní není prázdno- je plná jídla. A vlastně v ní není pusto- je plná pití. Tak proč jí vadí, že je v ní prázdno ? Tak proč říká, že je prázdná, i když je plná ? Ona vlastně vůbec nic neříká, nemá ústa. Ono jí vlastně nic nevadí, chybí jí city. Je prázdna všech citů, co má člověk, který má i ji. A tak jen stojí a stojí, kouká a kouká do prázdna V NAŠÍ KUCHYNI.
|