A z útesu shlížel k moři kříž.
Slzy Kristovy zdály se být rudé ve světle zapadajícího slunce.
Slunce a déšť. Schylovalo se k duze.
Po oblázkové pláži přicházel básník. Šel bos, s hlavou skloněnou. Hledal kámen kulatější než všecky ty oblé oblázky omleté svým dlouhým putováním pod vlnami. Hledal kámen kulatý jak vesmír, nebo ještě kulatější.
Ale neměl štěstí. Moře už načalo svou večerní píseň, pláž skoro vyschla po krátkém dešti a on svůj malý sen stále nenacházel. Smrákalo se, racci přáli větru dobrou noc.
Palce básníka začaly zakopávat, jeho paty dávaly jemně najevo svou nespokojenost s dlouhou kamenitou poutí. Na vrata básníkovy mysli počala bušit realita. Nakonec se svého snu vzdal a s povzdechem pomalu zvedl svou hlavu.
Tak spatřil první sochu.
Pár kroků před ním stál velký balvan patrně dovalený z okraje pláže. Kdosi na jeho vrchol posadil kámen mnohem menší, světlejší, pozorující s netečným výrazem rozvlněnou masu vod. Venuše současnosti.
Básníkovi se rozbušilo srdce pokutovanou rychlostí.
Zmocnila se ho silná touha poznat člověka, který se dokázal vymanit z řad plážových rekreantů, který se zastavil pod horkým středozemním sluncem a na vzdor (či jako výraz úcty) postavil moři sochu z toho, co samo vyvrhlo.
Rozhlédl se kolem sebe, ale pláž byla prázdná jak bývají v noci prázdné dlaně. I racci už složili svá křídla pod perutě snů.
Zůstal sám.
Pak vyšla první hvězda.
Básník se jí podíval do očí a sám postavil svou první sochu. A další. A další... Když skončil, nezbylo mu, než začít zpívat. Po nebi nad ním pluly miliony hvězd.

Kousek dál se pustily dvě dlaně.
"Nemůžu... já... ani nechci," šeptala.
Hnědovlasý muž se nechápavě díval na svou rusovlasou dívku.
"Ale proč, k sakru?" Rukama hledal její.
Vítr k nim zdola přivanul básníkův zpěv. Ucukla se.
"Podívej, podívej se třeba na toho pod náma... zpívá měsíci, staví sochy. Na něco takovýho by ses ty v životě nezmoh...!"
"Já ale kruci --"
"Sbohem!" Utekla do tmy.
Hnědovlasý muž zůstal sám.
S očima podlitýma krví poslouchal básníkův zpěv. Pak se sehnul, sebral ze země kámen a prudce jej vrhl pod sebe k pláži.
Tak zemřel básník.

Vyšel měsíc.
Světla na stěžních zakotvených lodí se něžně kolébala ve větru.
Ten vržený kámen byl pozoruhodně kulatý.