Byl jednou jeden starý truhlář, ten měl deset synů. Jednoho letního večera, bylo sotva po setmění, dělali pro statkáře almaru. V tom druhý nejstarší syn dělal zářez na pant na levé straně dveří. Otec jej v poslední chvíli zarazil :"Nevidíš, že to děláš špatně !" rozkřikl se na něho. "Co dělám zase špatně táto, pořád mne jen napomínáte. Nechtěl byste mi ještě ukázat strom moudrosti ?" na to syn. "Dobře, máš mít, co jsi chtěl", hnedle na to otec. Ostatní synové se dali do halasného smíchu. "Táto, tak teď jste si naletěl, to bychom se na něj také rádi podívali !" "Tedy dobře", zaburácel pan táta hlasem natolik sebevědomým, že se jej i synové zalekli. Do druhého rána se pak bratři mezi sebou radili, zda se jejich pan táta už dočista nepomátl na rozumu a nemohli dočkat rána.

Ráno je starý truhlář všechny svolal a řekl : "Chtěli jste včera vidět strom moudrosti, tedy pojďte za mnou." Šli. Nešli vlastně dlouho, hned za chalupou otec zvolal :"Stát. Tady to je strom moudrosti, hlupáci !" "Ale pan táto, jakýpak strom moudrosti, to je přeci naše stará třešeň..." udiveně na to synové. "Tak tedy třešeň povídáte ... tedy dobrá, pozorně mne poslouchejte. ...” a pan táta začal vyprávět :

"Tento strom uprostřed naší zahrady na jaře rozkvétá. Pamatujete přeci, jak krásně voní. Jakoby říkal, přijde něco krásného, nového, sladkého, připrav se na to. Jakoby byl někým, kdo se těší na krásnou dobrou věc, na třešně. Pak na prvého příchozího ovšem strom políčí ! Mezi mnoha zelenými třešněmi se najednou tu a tam objeví první červená třešíňka. Jestliže k ní člověk honem nedočkavě přijde a utrhne ji, zjistí, že je kyselá a ošklivá, většinou červavá, padanka. Třešeň mu totiž říká, nebuď nedočkavý, vše má svůj čas, buď vždy bystrý a na vše připravený. Třešně dozrají, radost se na ně podívat ! Jestliže si však řeknete, že to štěstí si přeci musíte teď ihned ponechat jen a jen pro sebe, kousnete ukvapeně do pecky a třešeň vás opět napomíná ... vidíš, vidíš, nestačila ti sladká dužninka, měl jsi myslet také na další, co sem přijdou po tobě, měl jsi opatrně vyndat pecičku a tu opět vsadit. Cítíš na jazyku tu hořkost zničeného semínka. Přijdete-li ke třešni a řeknete si, všechno toto musíme ihned sklidit, aby to neudělal nikdo, kdo přijde po nás ! Budete-li třešně trhat plnými hrstmi do košíků, olámete věníky. Koncové větvičky třešní se totiž lehko lámou. Budete-li tací, třešeň vám za to napřesrok žádné plody nedá. Budete muset pykat za svou nenasytnost až do té doby, dokud nedorostou nové větvičky. Naší třešni říkáme srdcovka, neboť má plody ve tvaru srdce. Třešíňky rostou jak vidíte po dvou, strom vám totiž říká ... miluj, ale v lásce nemůžeš být nikdy sám. Navíc, jestliže plody nesklidíte včas, shnijí a opadají. Dělejte věci ve správný čas, neodkládejte nikdy nic na druhý den. Budete-li zahálet, zbudou vám než ty pecky pro myši pod vlastníma nohama. To vše vám říká tento obyčejný strom."

Za několik let pan táta zemřel a strom uschl. Synové nechtěli nechat tolik vzácné dřevo shnít a pamatujíce si na ta pan tátova slova o moudrém stromu, strom porazili a z mrtvého dřeva vyřezali rukojetě na pochodně, jejichž plechové misky pak na ně připevnily. Aby nezapomněli na otce, oheň v pochodních pečlivě udržovali, tuto činnost naučili i své děti a ty děti pak své další děti ... deset pochodní tak mělo v každý čas svého strážce. Někteří lidé z okolí měli tedy jak truhláře, tak jejich potomky, za podivíny. Nejednou se však stalo, obzvláště o krutých zimách, že v chalupách uhasl oheň. Vydali se tedy za pochodněmi pro kousek ohně. Ti, kdo pochodně udržovali, byli různí. Někdo o pochodeň pečlivě pečoval, jinému v ní oheň uhasínal, musel tedy za někým, kdo by mu ji opět podpálil. Někdo oheň s láskou v nouzi člověku dal, jiný řekl :"Smál ses mi, tedy maž !" Nebylo tedy možno říci, zda všichni majitelé pochodní byli dobří či méně dobří, byli to zkrátka obyčejní lidé. Jediné, co se neměnilo, byly pochodně samotné, stále stejně hořely a v časech nouze o oheň mohly být ku potřebě ostatním.

Proč se ale nalézá takový podivný příběh v Tajemném pondělí ? Dnes jsem měl na plánu článek o vzniku první církve, tedy historické prameny, možná i trochu vykopávky, které se nám dosud z této oblasti skutečně dochovaly. Pak jsem si ale uvědomil, že dříve bychom si měli povšimnout jedné jediné věci, která neprovází pouze ono společenství, kterému říkáme církev. Z teologického hlediska bychom mohli křesťany či církev chápat například jako ty strážce pochodní. Je nutné si uvědomit, že církev není nic imaginárního, jsou to opět obyčejní lidé, tu dobří, tu špatní. A pochodní můžeme chápat Bibli, ta je ve všech časech stejná. Nemusíme být ale věřícími, můžeme být materialisté bez víry v cosi nadpozemského. Vezměme si například obyčejný pluh. Ten vynalezli bratři Veverkovi, oráme s ním dodnes. Orají s ním různí zemědělci, tu dobří tu špatní, pluh je defacto stále stejný. Pochodní dobré orby je pluh, držiteli pochodní oráči. Podobě například můžeme nazírat i na Ottův slovník naučný. Používá jej také celá řada lidí a nemůžeme říci, že kdo čte Ottův slovník naučný, ten je třeba výborný vlastenec. Lidé jej čtou různí, je tu však stále jeden a tentýž Ottův slovník naučný. Povšiml jsem si totiž, že dobré a potřebné věci, které mají svůj smysl jako ta obyčejná třešeň, která měla být léta už někde prolezlá červotoči, věky přežívají. Proto jsem se rozhodl otevřít téma v tomto kruhu nad něčím, co tu přežívá už dosti dlouho. Zda je církev dobrá či není, o tom se v budoucích článcích nedočtete, nic takového tam nehledejme. Byl by nesmysl tu dělat soudy nad někým, koho osobně touto cestou nepoznáme a kdo jsou jen obyčejní smrtelní lidé. Budeme se tedy muset spokojit pouze s tou pochodní, která po věky zůstala stejná, která se někde vzala a kterou musel také člověk svojí obyčejnou rukou napsat. Měla také přeci někde svoji pecku, svoji třešeň. Ale už dost o filosofování, příště opět o faktech.