Žití kohosi

v kořence zavřena

hromádka soli

sněhové závěje

v bělostném poli

padání vloček

mě do hlavy bolí

bílé to cosi

smysly obestřelo

ve vyhaslém komíně

hromada sazí

před krutým svědomím

jsme všichni nazí

v oblacích popela

z nás šeré stíny jsou

a v dýmu z ohňů

i hvězdy uhasnou

v hluboké studni

jen po dně je vody

však na dně je pravda

já najdu jí – co by!

a s klidem sem položím

co z člověka zbude

že doposud nešlo to?

však ono to půjde!