:)))))))))))

má takový punčochy, původně jsme byly dohodnutý, že já si vezmu na návštěvku podobně divoký, ale v jiných barvách, naštěstí jsem v nich odpoledne zmokla a večer si k ve standovi vzala džíny, představa, jak by nás standa nahnal do jednoho okna proti sobě, je strašlivá

bezva fotka

JO TY SES PŘESNĚ TREFIL! jak normálně nepíšu spisovně, tak mi to v hlavě jelo poprvý jasně s tím vyčerpaní - a ten zbytek jsem už pak upravila do spisovna, protože jsem měla pocit, že by to v tom nespisovným příliš svítilo, kolikrát mě u jiných lidí ta nejednotnost tahá za oči...

vyčerpaní by tam mělo zůstat - jenže jak dál - ha?

paráda!

nechápu, jak jsem to mohla přehlídnout... obrázek mýho největšího oblíbence... na první kouknutí neoslovilo, po druhém přečtení jásám, opakuju si... hmmmm... když si to šoupnu tak, abych neviděla první dva řádky, stačí... no dobře, já vim, že s těma dvěma ses asi vymazlil nejvíc

nespisovná verze:

ohnivý slova pomalu stydnou
a sedaj k zemi
krkavci vyčerpaný
střelnej prach změnil vzduch
dejchat se zatím pořád nedá
ale skrz kouř už vidím ten
tvůj dětskej výraz

jak trháš pokoj drobnýma pohybama
oči slepený dovnitř zlým snem
mi povolujou tajou

přibližujem se
z protilehlých rohů
bludištěm k sobě
prosvítání
a ještě nevíš
a už
ano


mezi kolejema prorůstá býlí
občas tudy jezdívá vlak

má to být něco víc než prajednoduchý slovní hříčky?

Luk: Pěkně podkuřuješ, to se mi líbí...

Ano, Stando, úžasná fotka! Jako starej obraz, hmmm...

hodně zajímavá fotka, nenapadlo by mě kritizovat postavu, fakt zaujalo...

hodně jsem o týhle básni přemýšlela. proč se mi tolik líbí, kromě toho, že je jiná než tvoje ostatní. prostě téměř každý slovo ve mně vyvolává nějakej vjem, chuť, vůni, barvu. tím je "živá". a dohromady plyne hezky v jednom celku, melodii, bez zaškobrtnutí.

ten kontrast na konci, to "spadnutí" do detailu okna, jak zmínila Kelly, je skvělej.

to tučný písmo - můj skromnej pokus vyjádřit to, co cítím intuitivně, slovama.

Dík za kritiku... Myslím ale vážně vzpomínky, když jedeš tramvají, za okýnkama se podzimně šeří, do toho ty šílený neony, vynořujou se ti věci z dřívějška, různý příběhy, chceš je tomu člověku strašně vyprávět, ale najednou začneš mít strach, že tam nebude, panikařit, a pak tam doopravdy není a ty pobíháš po tý ulici a hledáš ho... (to je fuk, že se objeví třeba za hodinu a diví se, co blázníš, když byl jenom nakupovat)

a myslím fakt vzpomínky, hodně drsný, m.j. prožitý i pro ten moment, kdy je přesně tomuhle člověku vyprávíš - a kdyby nebyl, ztrácí to celý, cos tenkrát zažila, smysl...

Vida, mně se zas tohle líbí velice. Připadá mi totiž zas jiná než ostatní od ouvej. Protože jediný, co bych jí vytkla, je opakování některých témat nebo obratů až do mrtě. Že je schopná na jednu báseň napsat několik variací. (Jenže jsou kolikrát všechny zatraceně dobrý... )

Tahle je jiná. O kus. Nevidím důvod, proč hledat novou metaforu jen pro hledání nové metafory. Tohle není typická otřepaná věc, čtená bůhvíkde bůhvíkolikrát. Ta básnička nemá chybu.

ouvej: Rozumím, co myslíš tím "cítěním", moc dobře, čtu taky takhle, ale téměř všechno se dá vysvětlit slovama, když to zkusíš. Takhle se fakt s Kelly nedohodnete.

a tohle se mi zas jeví jako reakce na mou ostrou kritiku tvýho "díla" před pár minutama. v tom je zas kouzlo Totemu    

(nic šokujícího na tom neshledávám)