|
|
|
|
|
|
|
| Seznam všech rubrik |
|
|
Pomůžeme, poradíme |
| Potřebujete-li radu, napište nám zprávu na redakce.totemu@volny.cz. |
| |
|
 |
|
 |
|
|
|
| | U příspěvku:ZKOUŠCE (Bohuně) | | j.f.juIian (Občasný) - 1.2.2020 > ZDŠ LITOVEL> To jsem psal samozřejmě já. Myslím, že je načase, abych se přiznal! Pod svými díly píšu jen já a já jsem analfagot, ZDŠ Litovel, Mirosrábek, 1Helen i ty rádoby vtipné parodie na mé halucinace o nepřátelích mistyflus a otulá bohyně. Všechny ty přezdívky jsou tak dementní a bez nápadu, protože jsou moje. Haha. | | U příspěvku:ZKOUŠCE (Bohuně) | | j.f.juIian (Občasný) - 1.2.2020 > ZDŠ LITOVEL> Pravidla webu skutečně porušuji, především tím, že jsem si založil dalších X nicků (analfakokot, miroslavek, 1Helen, ZDŠ Litovel), kterými boduju vlastní "tvorbu", jakýsi kvalitativní mezistupeň zvracení a kakání. Vhoďte mne do šatlavy! | | U příspěvku:ZKOUŠCE (Bohuně) | j.f.juIian (Občasný) - 1.2.2020 > Místyflus> Napsal jsem "kluci", neb při své horlivé snaze budit za všech okolností dojem, že za touhle taškařicí stojí někdo víc než já sám, zcela zapomínám, že tuhle báseň přece nepsali žádní "kluci", ale jen jediný autor. Já sám.
Sám. Navždy... sám.
Teskním po společnosti, ale když se nějaká najde, nudí mě. Nevážím si nikoho, protože si nevážím sebe. V psaní poezie jsem dosáhl úrovně mírně pokročilý začátečník, ale někde hluboko uvnitř vím, že nejsem básník. Něco mi chybí. To něco, které nejde popsat, opsat ani vobásnit. Buď to odtamtud zaznívá, nebo ne. A já to nemám.
Všechny mé, ať zdařilejší nebo zoufale špatné verše, krkolomné rýmy a to ostatní obaluje jen jednu jedinou věc, která ve mně dříme. NIC.
Proto tak zuřím, směje-li se mi kdos. V jednom řehotu nad mou ukoptěnou snahou zaznívá víc pravdy než ve všech mých básních dohromady. Trpím. Trpím jako průměrný občan, který se nenávidí za svou průměrnost, protože o sobě má nerealistickou představu. Občas přijde záblesk prozření a vidím se pravděpodobnýma očima druhých... jako směšný klaun s nemohoucím pytlíkem položeným na stoličce, do níž prdím, ale to rychl zavřu oči a vidím úplně jiného julka.
To jsem najednou vysoký a pěstěný děd v dobře střižených pruhovaných plavkách. Jak z reklamy na ženšen. Pohazuji bujnou šedivou hřívou a zatínám sice povolené, ale ještě stále patrné svaly. Stačí jen trochu zatáhnout břicho a budím impozantní dojem. V ostře řezaných rysech se zračí velkolepá zkušenost, drama života a také důkazy, že z většiny zkoušek jsem vyšel jako jednoznačný vítěz.
Kormidluju svou plachetnici. A když ze zádi fouká přívětivý mořský vánek, donese ke mně zvonivý smích holek. Jsou tři. Průměrný věk 21. Chytají bronz. Na můj účet. Nehněvám se. Nobelovu cenu za literaturu jsem ostatně vyhrál dílem proto, abych se obklopil záhalčivým a bezstarostným mládím.
Dívky mají módní bikiny. Jedna s třešničkama, druhá čistě bílé, třetí žádné. Plavky jsem jim vybral sám. S básnickým citem pro svůdné odhalení i rafinované pokrytí můladých, pevných, v mé soukromé posilovně trénovaných těl.
Dívky opojně voní. Ovulují. Chtějí souložit.
Tady na širém moři mám naprostou jistotu, že mě nepodvádí, i když pod hladinou se prohání i někteří sexuálně obdaření plovoucí savci. Já však konzumuju macu peruánskou, kotvičník i kustovnici čínskou. A když mi ani všechny tyhle tradiční hnusomňamky nevztyčí stožár a nenapnou plachty, použiji klasický motor - viagru. Nad hlavou mi letí racek. Jsem si jist, že mě nepokaká. Srací racky si nikdy nepředstavuji.
Sraní mám pod kontrolou. Jakmile se uprdnu a tím rozeberu ze svého snění, okamžitě něco dalšího připíšu na totem, protože jinak tu Nobelovku a plachetnici nezískám za svého života, což by mi kurva vzalo vítr z plachet. Je třeba rychle vydat básnickou sbírku aspoň v nákladu 7 kusů. Jeden si koupí Martin a zbytek já sám, ale jednou jako analfagot a pak pokaždé jako někdo jiný. Když prodám aspoň těch 8 knih, překonám v prodejnosti i svého velkého vzora egila. Až budu mnohem slavnější než on, pozvu ho na svou plachetnici.
|
| |
|
 |
|
 |
|
|
|
