Právě že nechci omezovat řeč víc, než už je. Je tu ale povědomí, že významová pauza nebo zámlka je někdy nosným místem sdělení v rámci básně. I ticho mezi slovy (či verši) hovoří. Pojmy evropského typu - tohohle normování se musí každý autor zděsit. Poezie byla vždy také vynalézáním možností řeči (a šla za tzv.běžně užívaný jazyk) "bez omezení škatulky".

Ano, něco mi to dává, někam jdu a navíc ještě to píšu, aby to třeba v někom zaznělo (ať už souladně nebo nesouladně).

Nesleduji kam by se dalo dostat nebo nedostat, prostě si po svém jdu. Jediné co mne "v rámci poezie" málo zajímá jsou podezíraví lidé. S těmi se totiž sdílení většinou nezdaří. Východní kořeny, inspirace, tendence, tradice... ze samé pokleslosti dneška plyne, že už člověk nemůže KDEKOLIV něco z gruntu vnitřního napsat, aby se hned někdo neozval s tím, jak se mu zdá, že v textu cítí něco cizorodého, přejatého, odněkud inspirovaného atd. atd.

Jedna ze schopností (či složek) mysli je pozorovací. To, co nazývám "mysl" buď vytváří myšlenky, představy, zkrátka nějaké koncepty, ale když se ji podaří trošku uklidnit, tak může být pouze ve stavu registrujícího, pozorujícího, toho, kdo je vědomě přítomný u toho, co se děje. V takovém rozpoložení (jogíni je myslím nazývají kontemplace) se pak nahlíží, jak jsou všechny ty děje a věci "kolem i uvnitř" relativní, svým způsobem nepevné, nestálé. Pokud by šlo tohle převádět do řeči a sdělovat, tak už tu nejsme  

Lidská řeč a pojmy na tohle prostě nestačí. Jde se k tomu jemně a tiše přibližovat.

V takovém rozpoložení se dá přihlížet, jak "prázdné jsou podoby, jimž tu přihlížím". 

Moc se mi líbí. Kerouac by z toho možná střihl hned nějaké to haiku, třeba:

Do mezer mezi domy

jak stíny

domů nedojdem 

(Teda ne že by tohle bylo haiku :-)) (To je samosebou žertem, tvá báseň je skvělá tak, jak si leží běží)

Hovořím o "prázdnu podob", ne o "postrádání podoby". To je rozdíl.

Když řeknu, že na obloze nejsou ve dne mraky, a tedy je prázdná a jeví se v modré barvě, říkám tím, že na ní nejsou vidět žádné formy, její podoba je "prázdno" a projevuje se v tu chvíli jako bezbřehá prázdná modř.

Neřeknu, že obloha je "plná" modři, protože aby něco bylo plné, musí být v něčem ohraničeno. 

Podobně když řekneš, že se ti zdá, že čas rychle utíká, nebo se vleče, máš asi namysli "jak se časovost jeví v naší mysli". Ale zcela bez pochyb je, že to co se mění a děje (časově) má určitou periodicitou. Ovšem ta je u každého ještě naroubována na jeho subjektivní prožívání času. 

A přece by se dalo říci, že čas je po stránce podstaty prázdný. Vše co známe se nějak děje "v něm", ale on paradoxně sám hranice nejeví. Nevíme kdy zcela vypršelo minulo, kdy je přítomno a kdy začíná budoucno. A ještě k tomu mluvíme o "čase" v přirovnáních, nepřímo.

To, že něco můžeš nahmatat neznamená, že to z jiné stránky náhledu nemá v posledku prázdnou "podstatu".

Ovšem to bychom tu u tématu tak lákavého pro některé buddhistické adepty, zůstaly "bez mála navěky"  

Ať ti polední talíř nabídne co nejvíce jevů, které v tobě hned zmizí      

Myslí, že o ní bylo v knize Mythologie do toho maďarského autora (jehož jméno mi též vypadlo).

A také v Lexikonu čínských symbolů například