Třeba se třetí verš nemusí vztahovat k lávce

Ten styl je o TVÉ PŘEDSTAVĚ, ne o mém záznamu. Nikde tu není o Himálajích řeč (a mohla by být, kdyby bylo třeba). Může to být docela obyčejná čínská vesnička a kdyby nebyla uváděna místní jména, tak by to klidně mohlo být v Jižní Koreji, Vietnamu, Pakistánu, Mongolsku, Rusku... co já vím. Ale máš-li to ty takto pojmenováno, proč by ne.

Jak už to bylo napsáno v mé minulé reakci. Termín "pasivita" sámo sobě neexistuje, existuje vždy jen v relaci k dalším vymezením a oblastem. To, co se ti zdá pasivitou, mně se zdá z mého úhlu aktivitou. Kdo to rozhodne? Jsme třeba každý v jiné vztažné soustavě nahlížených hodnot. Např. znám spoustu lidí, kteří svojí vnitřní vyrovnaností a klidem uvnitř dokáží pomoci druhým mnohem účinněji, než kdyby se v spásné snaze bez vlastní rovnováhy snažili "přetrhnout se" v pomoci druhým. Někdy je na místě aktivita dávání, jindy přijímání. A je v každé oblasti trošku jiná. Hodně lidí se snaží dávat něco kolem sebe, ale uvnitř sebe neumí přijímat zklidnění. Těžko to tu pitvat. Ovšem podle mě správná a cílená pomoc druhému vychází především z vnitřního stavu vlastní rovnováhy a rozvahy. A tam se to, co nazýváme "aktivitou" a "pasivitou" vyvažuje.

Např. hodně tvůrců básní si myslí, že psaní je nějakou jejich vlastní mozkovou geniální aktivitou a jim podléhajícím aktem, jakýmsi jejich výrobkem či výtvorem, který je naplněn jejich "vypilováváním" veršů, plných originálních nápadů a obratů.

Nenapadne je že to, o čem píší - např. v tématech: žena, krajina, město, živly, symbolické postavy atd.- že to všechno se otevírá v nich samých, ne někde "vně". Nesledují, že to všechno se děje a má dít propojeně v nich samých a ne na základě duality Já- nějaký objekt.  Že ten opravdový básnický (a nejen básnický) prostor je z prostupování, z prolínání, z otevírání "uvnitř".

Kolik z nich kdy napadlo, že napsat báseň s opravdovým hlubinným přesahem, prožitkem a dopadem je především správně nasataveným aktem naslouchání a příjmu toho, co se před námi obrazně (nebo snad spíše "v nás") otevírá. Tedy že právě zde je možná mnohem důležitější správně přijímat a naslouchat, než jen konstruovat (vymýšlet) slova.      

Hodnoty jsou podle mne relativní ve většině případů a to tím, jaké jejich vyznavač "aplikuje" prostředky, kterými chce hodnoty které vyznává podpořit.

Někdy je např. hodnota "zdraví a dlouhého života", ale když se podíváš JAK toho onen člověk dosáhl, že třeba kvůli tomu SVÉMU cíli (v tomto případě hodnotě "zdraví") škodil výrazně druhým a zneužíval je, tak tato jinak cenná hodnota se stává z jiného hlediska "jeho aplikací" pochybnou. Hodnoty se také dost často spojují a mezi sebou kříží. 

To o čem píšeš jako o populistickém buddhismu jsou podle mého pohledu vnější kulisy, které odpovídají době ve které žijeme, řekněmě době "amerických životních trendů". Ať už jde o tzv.buddhismus (což je mimochodem divné západní názvosloví - Buddha Šakjamuni neříkal, myslím, nic o tom, že patří k nějakému buddhismu, a samo sebou po nikom nežádal, aby se k nějakému "buddhismu" hlásil) nebo o jakoukoli náboženskou nauku či víru.

Podle mne záleží vždy na přístupu a na tom, co žije člověk tzv.uvnitř a jak to vyjadřuje. Jestli se někdo ověsí růženci či málami, vezme na sebe tričko s křížem nebo s Dalajlámou, stále je to velmi vnější potřeba se nějak ukazovat a prezentovat. Typicky rozdílný postoj měli v minulosti (pokud vím) poustevníci, opravdoví mystikové, jogíni někde v ústraní - minimální vnějškovost a sebeprezentace navenek. (Tedy většinou).

Spousta uvažujících lidí chápe, že společenská "exibice" čehokoliv není ani výraz křesťanství, ani buddhismu, či jakékoliv "víry, nauky či životní cesty", ale populististickou tendencí doby a davovosti ve které větší část světa žije.

Nemyslím, že je na tom něco šířitelného, jsme už zaplaveni tolika nesmysly, že nějaký populistický reklamní hit nebo nesmysl je (bohužel) na každém kroku.

Ovšem někdy, v některých ojedinělích případech může i zakoupení reklamního předmětu někomu pomoci. Je ale třeba vědět na co komu přispívám.      

Aktivita a pasivita jsou hodně relativní pojmy. Nemyslím, že se dají charakterizovat myšlenky jako "buddhistické" "křesťanské" "pohanské" atd. Ale ty jsi možná myslela na nějaký ten kontext s Východními filosofiemi, kde se tato témata více vyskytují, ne?  

Zkusím nějaký příklad: podléhání "mánii supermarketového šílení po dobrých užitečných věcech" je z jedné strany děsivá aktivita tělesného a smyslově kontaktního pohybu, ale po stránce "našeho vlastního rozvoje vědomí a kreativnosti" hrozivá pasivita. Z druhé stránky je třeba relaxace, kontemplace v sedě či za chůze pro nějakého pozorovatele "z vnějšku" obrazem zdánlivé pasivity takového člověka, zatímco tento člověk sám může třeba cítit, jak ho tento stav "vnitřně" aktivizuje a obohacuje.

Nechat se zavalit myšlenkami, představami a pomáhat tomu je někdy jen zdánlivě výrazem aktivity. Dost často je to prostě roztěkanost mysli a posilování vlastní rozptýlenosti.    

Jistě, jistě. Platí to o jakýchkoliv "mentálních předmětech" a připoutanosti k nim. Posuzování je krok, který hned následuje.

 Pokud to nenecháme dojít k stavu připoutanosti a posuzování, dovolíme aby "to" šlo jaksi skrz, /nenecháme to "uhnízdit" či "zapustit kořeny" / a uvolníme-li se, pak se objeví určité základní čiré "uvolnění". Ten putovní stav by se možná dal nazvat "stavem bez myšlenkových konceptů a připoutanosti k nim". Samosebou že ani to putování není k tomuto úplně potřeba, není nutné. Daří se to vzácně a je na tom "uvolnění" třeba poměrně dost "pracovat"  Už když to takhle pojmenovávám (mimo báseň), cítím jak v té síti slov váznu. 

jádro pudla

O to právě jde. Existuje-li nějaká podstata ohně mimo samotný proměnlivý proces. Popis chemických ad. akcí a reakcí je jen dílčím popisem různých jevů. Ovšem oheň je především živel. "Kam odchází a odkud přichází oheň" je tématem jedné z buddhistických súter. 

ále nic.

 připomíná mi to...

Nechce se mi psát těch pár věciček které mě trošku ruší... Asi můj problém. Tenhle celek se mi líbí.   

Zajímavé dojmy máš. Řádky jsou tady delší, protože i "záběr" měl být víc do šířky než směrem k miniatuře. Nemám repekt k nějaké dopředu vynucované formě. Pokud je nabídnuté seřazení v délce verše odpovídající obsahu, zvolím je.

Obecně mi "kultivovanost" v rámci básnictví sedí. Že je mé psaní "překultivované" je možné - věc toho, jak kdo tohle nahlíží. 

Autorské vyzrávání skrze tvoření textů a naslouchání druhým považuji za zdroj vnitřní kultivace. nemyslím, že na jejím konci je umělost či pouhá estetizace. Právě naopak.

Vrcholem psaní je (pro mne) přechod od "skládání asociatvně zakládaných básní, plných tlaku na formu či vzorec rýmování" k tomu, že text doslova vyteče či vyšlehne z autora jako přirozený odraz vnitřního stavu - v obrazech. Pokud by se to dalo vyjádřit obrazně, tak je to jednou klidný tok řeky, podruhé strom zapálený bleskem, potřetí sílící vítr v horách. 

Mělo by to být okamžitě nahlížené a pocítěné v obraznosti a vplynout do básně.

Takovéto pohnutí čekám od obrazů a rytmu básně.

Jestli to nedokážu, má chyba a výraz nesoustředěnosti. Věci a děje jsou většinou nabídnuty ve své přirozenosti, my rozrušujeme nebo soustřeďujeme jejich podobu svým přístupem. 

Píšeš: "O tom, jestli vnímám tvoje vyjádření osobně, nerozhoduješ ty, ale já, který cítím. Tohle je omyl všech tyranů. Tím jsem s tebou skončil."

Jméno mého nicku je Lin. Nevím, že by se skloňovalo Li. Li znamená něco docela jiného. Také ti neříkám Lyryko. 

Ty mluvíš o omylech tyranů, Lyryku? Ty jenž tu neustále vymezuješ druhým jejich klece a kam nejsou schopni dohlédnout (zatímco TY...)

To je na opravdu široký úsměv po tom, co mi tu uděluješ za kázání a známky.

Díky za lekce od básníka geniality rovné Eliottově Pustině.

Tvé vysvětlení "mé vědomí bez sebe" neberu. Ani heideggerovsky.

"Vědomí bez vědomosti o sobě" by snad filosoficky šlo. Ovšem s určením "Mé" vědomí bez sebe už určuje, že se k nějakému (v tomto případě "mému") vědomí vztahuje výraz "vědomí bez sebe".

Takže: jak může být "mé vědomí" (což ukazuje ohraničenost, že patří jen mně) být "bez sebe", tedy nemít vědomí sebe? Pak by to bylo prostě "mé nevědomí" co do smyslu, anebo jakési "kolektivní vědomí" (právě to totiž nemá "jen" sebe).

Máš-li chuť, klidně vysvětluj dál.  

Podle mne jde o rozpor. Nehledě na to, že básnicky tyhle filosofické šperky (podle mne) nepřináší žádné podstatné obohacení textu. Můj názor. Na rozdíl od tebe se obejdu bez urážek a toho, abych ti vnucoval, kdo jsi a kam patříš.    

Lhát???  Bylo řečeno, co mi vadí, že děláš za činnost a to v souvislosti s psaním. Neřekl jsem nic o tvých osobnostních rysech, nepadly ode mne žádné označení, jak to ke mně děláš ty. Já si tohle klidně odpustím. Proč se ty neustále pouštíš do osobních invektiv a výpadů? Dělal jsi to na Písmáku (nejen u mne!!!), děláš to v rekacích tady na mne už po někalikáté. Je třeba citovat(?) To, že je nějaké tvé srovnání tohoto tvého díla s díly jako Pustina trapné, neříká o tobě jako člověku nic. Jestli si chceš připadat jako geniální tvůrce, srovnatelný s tvůrcem Pustiny?

U tebe: hovoříš o mé neupřímnosti, lžích atd.??? Kdo ti dal právo charakterizivat mně jako člověka na základě vyslovení se ke tvému textu, které jsi si v tomto druhém případě výslovně přál?! Nejdříve chceš, jasné ukázání, v čem se mi báseň nelíbí a pak se zaštiťuješ tím, že mám předem negativní hodnocení. Vidím, že jsem si mohl několikeré čtení tvého textu ušetřit.

Co vlastně znamená pro tebe, když někdo ukáže ve tvém díle konkrétně, proč se mu zdá slabé? 

Dobře, řekněme že je chybou mé slabé mysli, že nerozumím tomu, co říkáš veršem "mé vědomí bez sebe"... Tedy tě laskavě žádám, aby jsi mi to sdělil. Pokud je to mým nedovtípením, samozřejmě že uznám svoji chybu.  

"Štolovský škůdce poezie" - není tohle argumentace jak vyšitá z "odborářského literárního slovníku"? My dneska ještě rozeznáváme ultrapravicové a ultralevicové autory, Lyryku?  

Že ničemu nerozumím, to je přece evidentní každému, kdo mne zná (a často i těm, kdo mne neznají)

Své pocity dle filosofie rozhodně netřídím.

Za další: prosím nedělej mix z mých vyjádření pod jiným textem a odpovědí tobě. Tohle vytrhávání z kontextů je k ničemu. Ty nemáš co posuzovat mé odpovědi jiným lidem na jiné otázky.

Není pravda, že nutně musí být pojem "svět" nadřazen pojmu "vesmíru". Jde prostě a jednoduše o souvislosti v nichž těmto pojmů jeden každý užívá. Dohoda na chápání toho kterého pojmu je pak sdílením kontextu a domluvou na významu slova a oblasti, kterou charakterizuje.

A poslední věc. Píšeš: "Ve filosofickém smyslu je svět jeden"... Ve kterém filosofickém smyslu? Jsou stovky a tisíce filosofických náhledů na pojem"svět". A mnoho z nich neuznává žádnou jedinost světa, ale mnohost světů, které se liší přesně ve smyslu toho, kdo a jak je nahlíží. Já jsem zastánce toho, že každý žijeme především ve světě, který si sami vytváříme jako mnohost obrazů a náhledů. Můj způsob života vytváří mé "světy", např. ze světa poezie, světa ve smyslu krajin, se kterými vedu rozhovor, svět lidí které znám a poznávám atd.

Kde je tu jedinost a stejnost?    

Poslední věc. Jak se to dělá, že vnucuju druhým svou básní "neumění naslouchat"??? Tím, že se textem tážu a nedávám druhým tolik žádanou odpověď?

Zvykám si, že mne častuješ lháři, tvůrci kýče, klišé, ješitným člověkem atd. Nu co, alespoň důvod o sobě přemýšlet.

O Štollovi si budu muset něco přečíst, toho jsem moc nestudoval.  

No, nemám potřebu odpovídat ti na osobní nesmyslná vyjádření bez logiky jako třeba "jemnocit úzkého obzoru".

Přesně podobné motanice používáš v některých textech a přesně tohle je jedna z věcí, proč většinu tvých textů nemusím. Motat přes sebe slova ještě neznamená, že tvoříš metafory. Dokazování v poezii podle mne neexistuje. Píší se názory, monopol nemá nikdo, text sám je svědectvím práce autora. Považuješ-li mne za "hlupák, jenž plká", je tvá věc. Já se o tvé osobě nevyjadřuji.

Přejít k činům u tebe značí co? Když o to tak moc stojíš, připíšu, proč se mi tvůj text nelíbí a je pro mne myšlenkovou směsí, která mě neoslovila.

Postupně: ...verš "mé vědomí bez sebe" je co? Co to má sdělit? Vědomí něčeho, někoho atd. snad, ale mé vědomí bez sebe? Hra s výrazem "být v bez-vědomí"? To je ale dost nešikovně vyjádřeno, po stránce logiky lapsus. 

Dle mě velmi velmi nepovedené "pseudofilozofování".

Dále výrazy, jež se mi příčí chápat jako součást veršů (o jejich sdělování nějakého významu mám vážné pochyby):  "prost a strnut neojedinělým póz měchcem"??? To má sdělovat co? Je to něco víc než pouhá hra se zvukem slov a pokus o přesmyčky? A dále" marně ti voním dekonstruované vůně rozumu"? K čemu používání totálně vyprázdněných filozofických klišé jako "dekonstruovaný" v básni. Mě to v básni nejen že nic neříká, ale vyloženě trčí jako náhle vystrčený výraz typu "modernizovaný cit" "civilizovaný les" apod. Tvá básnická slovní spojení (zvláště po rytmické stránce) mne dost zvedají ze židle, jak mně z nich brní uši::"prost a strnut,"...dekonstruované vůně rozumu"; "zaobírající doonedhdá prostor nad čas"; "řezníci podezření vizí a model svrhadel"; "mlhadla stínohry přítisk"; "nesvévolně ředí blanické spoluodloženo"; "slib rampy pravd"; "pokorně nestín ad nepromlčet" - vybral jsem jen ty nejkřiklavější. Celý dojem z básně? Pokřikování v kotrmelcích slovních obratů, jež mi neříkají víc, než jak osobitě umíš zapojovat asociativní schopnosti a tvarosloví. To ovšem (pro mne) netvoří dobrou báseň. Po stránce rytmické (právě díky slovní ekvilibristice výše jmenované) je to kočkopes, po jehož přečtení nevěřícně zakroutím hlavou. Snad se dá přednášet někde, ale co tohle má v naslouchajícím zanechat, to mi fakt zůstává utajeno. Možná je to tím, co jsem napsal již jinde. Jsme typově dosti odlišní. Ovšem rozdíl je možná v tom, že zatímco ode mne máš občas poznámku "k textu", ty se pouštíš hned do charakteristik člověka.

Možná by stálo taky za úvahu, co tímhle motáním se ve slovech sděluješ ty mně.

"Nevyřčený důraz na estetickou stránku" mě fakt zvedl obočí. Jak může být něco nevyřčeným výrazem a přitom být na to kladen důraz? 

Tvůj příklad s mužskou trvalou je dočista motání se ve slovech a zřejmě nějakých tvých potuchách, jimž zase pro změnu nerozumím já..

Poslední větě snad trošku rozumím. Co k ní říct? Když tě "vnitřek" nezajímá, tak u mne nemáš čemu přihlížet či naslouchat. 

Právě že nechci omezovat řeč víc, než už je. Je tu ale povědomí, že významová pauza nebo zámlka je někdy nosným místem sdělení v rámci básně. I ticho mezi slovy (či verši) hovoří. Pojmy evropského typu - tohohle normování se musí každý autor zděsit. Poezie byla vždy také vynalézáním možností řeči (a šla za tzv.běžně užívaný jazyk) "bez omezení škatulky".

Ano, něco mi to dává, někam jdu a navíc ještě to píšu, aby to třeba v někom zaznělo (ať už souladně nebo nesouladně).

Nesleduji kam by se dalo dostat nebo nedostat, prostě si po svém jdu. Jediné co mne "v rámci poezie" málo zajímá jsou podezíraví lidé. S těmi se totiž sdílení většinou nezdaří. Východní kořeny, inspirace, tendence, tradice... ze samé pokleslosti dneška plyne, že už člověk nemůže KDEKOLIV něco z gruntu vnitřního napsat, aby se hned někdo neozval s tím, jak se mu zdá, že v textu cítí něco cizorodého, přejatého, odněkud inspirovaného atd. atd.