Rád prožívám komorní koncerty

zbožňuji baroko bílých lastur

skoro jako májové slunce

ranní plnilo kazatelnu

převyšovala pocit rokajů,

fontána - míjíme anděla

ruce plné košata festonu

děvčátko a konvička,

občas pomáhá zdobit

některý boční prostor

květiny od včerejška, vidím, nezvadly

už je jí devět, pocit sporu

když kladla snítky nohám svátosti

omylem dotknul pevné

oblé bříško - ticho

pouze kůr může pásti písně

ohýnek zápalky nesla svíci

vtom předklon růžových kalhotek

/ špičky bot kůzlečí /

jsou  těsné, bavlnky, bože

prst

však kradmo dohmatal jádra věci

zde jenom chorál

a žádný hluk

věčnému klidu

proto grimasa japonské houslistky

která trpí Mozartem

( jazyky knotů následovaly trnovou korunu )

venku konejší skřivan

pole pokácená svárem

i duby vyrvané čistotě napospas