|
Mariin smích
Rawen
I.
město rozkvetlo rudými plakáty
dosvětova rozpučené kaskády slaví návrat
už z dáli voní acetonem a
koňským ržáním
slin
zlomená srdce putující světem
nadržená srdce, kodrcavá
mávají čerstvým bílým prádlem
hladí senem a medem a studnou
a jí
II.
ona
M. sedí na bubínku a zašívá -
pospravit si krajku na živůtku
udýchaná
právě slétla dolů
francouzsky
vlevo a vpravo
chybí jí tu stromy
jen pár cihel
a bláto
a jíl kolem stolů
promiň
neuchytil bych se tu
i když bych strašně rád rozepjal své ruce
a houpal a houpal na lýkových šňůrkách
jsem málolistý
pučel bych ti perly
III.
spadnul večer
večer rozjasněných očí
pulzující žití laská mrtvou dolinku
dnes nenudná je
naše strana města
hudbu střídá smích
a párky s hořčicí
pátrám po mámivé chuti M.
stála na schůdcích a notovala koním
do uší
snést ji dolů
nebo ten jíl nadrůst kořeny
hnědý samet pod nohama nestírá
jen lepí
a mrazí
IV.
uprostřed kruhu tančí fanfáry
pozdravy klaunům a zmáčený ženich
jen slon má za ušima
ač veselo je
je mi těžko
viděl jsem její sandálky
byly kluzké, vlhké, snad se ještě obalí
měkkostí pilin
jsem alergicky bojácný
M. ví co dělá, protože to dělá
francouzsky
V.
dlouhonohý anděl se snesl dolů
v tanci salt je cítit slaný žár
možná plakala, když si zapínala
přezky ke kotníkům
dlouhonohý anděl výšek
dolů
do potlesku
hrábnul si do kapes a postříbřil nás nocí
hrazda se zastavila hnědá
do černa možná
pojede dál
pořád dál
stopa mého žáru
jak byl jsem tu s ní
X.
mám sílu ještě přijít?
kde ještě nedávno stál chátrající hotel
nakonec zbude jen ticho
pentle a volánky otisknuté v zemi
a piliny rozmáčené
okruhem krasojízdy
virbl v hrudi
bůh s vámi všemi
a Mariin smích
|
Noční probuzení
Kelly
náhle odpojený od přístrojů
zaslechl ještě kopyta
ale už nepoznal jezdce
z ulice vůně vlhké konírny
záclona mělce dýchá
jako by někdo odešel oknem
snad nechal vzkaz
vrypy pod omítkou
hledej zazděné kosti svědků
je to jako hrát šipkovanou
s mrtvými
Cesta přes řeku
drfaust
Ve dne, mezi javorem a zimou,
kdy v listech nacházíme barevné šílenství
- tehdy tě vidím:
Mezi prsty ruky
čtvero žeber ticha – jako zrcadlo,
kterému schází stříbrná míza.
Odraz v něm je jen selháním jara,
rozptýlený; do pavučiny mlhy.
Můj Bože,
kdyby světlo mohlo být obloukové
i tento den
by musel být most.
ZÁŘÍ
rohe
Večerní slunce zapaluje
byt. Vodorovně.
Knihovna doutná,
zasklená podobizna
nad křeslem exploduje.
Uřícené děti na podlaze
kostkami parcelují zbytky
večera.
Nad jejich hlavami
sálá mosaz lustru.
Co chvíli je pohltí..
Černá díra léta.
rybářská
hanýsek
Snad už jen řeky
umějí žít
proti proudu
Marnost
plnit moře
Ta Vaše
jak letní dívka
neslyšně hubne
v bocích
a v podzimu
Matróna
kulatí meandry prsů
Ryby
se Vám dnes vyhýbají
Člověka
jste nikdy nepotkal
| 
