miroslawek (Občasný) - 13.10.2005 > šedé: osobně skutečně nemám jako čtenář dojem, že jsem podobné věci četl už nesčíselněkrát, já to vím...
a ještě na doplnění poznámky Kellyiny (s níž se ztotožňuji) i té mojí předchozí trocha rekvizit z roku 1859
(http://www.volny.cz/pjenicek/liter/Halek/index.html)
Vítězslav Hálek: Večerní písně
XVIII.
Na dubě lkala hrdlička,
dole potůček hrčel -
když sem Ti všecko říci chtěl,
nediv se, že sem mlčel.
Kdo zabloudil v neznámý kraj,
zdaž duši svou hned poví?
a člověk příliš člověkem,
by ráj mu nebyl nový.
Vítězslav Hálek: V přírodě
CXII.
V duši mé vždy jako v lese,
a ten les též němý, bez řeči.
Zdaž i duše má v svou jeseň
s písněmi se jednou odmlčí?
Zdaž i listí moje blednouc
počne padat sobě v úlevu,
že i ptáčku, jenž to vidí,
smutno, v odlet, jen ne do zpěvu?
Zdaž mých sadů větev každá
zapomene dávný jara dech,
že jen zbude drsná, holá,
větru v pláč a kavkám na posměch?
Zdaž má píseň, jak ty stromy,
chladnouc přikrčí se do mechu,
že i tomu broučku zima,
jenž v něm darmo hledal oddechu?
Marné ptaní; vše to přijde,
toť jen konec v samém počátku.
Přijdou i ty sněhy bílé
zasypat mou lidem památku.
