Já nejsem přítel brouků,
vždyť tahle stvoření nejsou mi na nic,
jenom k zlobení.
Kdybych měl tu moc, já bych je vyhubil,
vždyť, Bože, asi ve slabé chvíli,
možná jsi špičku měl a mozek někde zapomenutý,
tak vznikl brouk, tvůj nepodarek, tvý černý svědomí.

Hej zadrž – člověče příval tvých slov,
je nekonečný a problém tvůj neřeší.
Já dám ti sílu, já dám ti moc, dostaneš jedno přání,
za to mi dáš duši svou a podrobíš se vůli mé…

Kdo jsi, že mi to všechno nabízíš,
jsi přítel snad?

Ne, nejsem, jsem obchodník,
jsem Ďábel.
Jenom Já mám tu moc a přání tvé splnit
a cenu, kterou zaplatíš, cenu za to znáš…

Budiž přeji si, přeji si, ať už není žádný brouk.

Z potemnělé oblohy pršela těla mrtvých brouků…
A nikde už nezbyl žádný brouk…

Jsi spokojený Člověče?
Nevím, tak asi snad jo,
Sbohem a dík…

Boha mi sem netahej, kam kráčíš, mám pro tebe účet
a Já ti ho předložím, Já ti teď vše spočítám.
Tys zabil brouky a Já je měl rád,
a protože je bez nich smutno na zemi, tak z tebe bude brouk.
Poslední brouk, živý mezi mrtvými.

Jak řekl – tak se stalo a z Člověka byl brouk.

I z nebe sestoupilo světlo a z něho vyšel Bůh.
Na Ďábla se usmál a řekl;
Dnes poprvé mi připadáš tak trošku lidský,
ale víš ten Člověk pravdu měl,
Já také brouky neměl rád.
To pravil Bůh.

Vy dal se cestou mrtvolami brouků posetou,
až mu ji zkřížil poslední ten brouk.
Smutným okem zkoumavým naň Bůh pohlédnul
a rozšlápl jej.

Opravdu, opravdu ses nepovedl.
Tak pravil Bůh.

I přistoupil Ďábel k Bohu
a zbytky posledního brouka z cesty odklidil.
I obrátil se k Bohu a hovořil:
Tak ti nevím;
Kdo z nás je Ďábel a kdo Bůh?

Bůh na něj pohlédl a uchopil jej kolem ramen:
Patříme k sobě a v každém je z nás půl,
nemůže být tak bez Ďábla Bůh a Ďábel zase bez Boha…

Tak pravil Bůh.