19.října

Je tady ten upatlanec, kluk. Na otázku jak se jmenuje, odpověděl Jack, takže ho mluvit naučili. Asi sirotek. Vypadá tak na jedenáct. Podle červených zombíků, to jsou ti, co teď napochodovali na statek, měl nějaké vyřizování s naší zesnulou. Červení se ho chtěli zbavit a poslali ho za námi. To malé trdlo v kuse civí do země a pořád si brblá: „Chci zpátky. Není cesta zpátky. Chci se vrátit.“ Brblá si ty věty pořád dokola! Neustále je mi v patách, začal jsem mu říkat „Shadow“. No nic, musíme se vypravit na cestu, ať půjde za námi nebo ne. Po obědě sbalím stan a jídlo. Můžeme vyrazit.

-

Pauza na jídlo. Shadow se nám drží v patách. Dokonce mi začíná být sympatický tím, jak je zticha.

-

Když si uvědomím, že musím opětovně prošlapat cestu k louce, tak bych raději sral kopřivy. Snažíme se jít stejně jako naposledy, ale je to zbytečné. Les vypadá pořád stejně. Bez kompasu a mapy bychom byli ztraceni.

Při příchodu mi hlavou probleskly jen dvě myšlenky. Možná se mi to zdá, ale tady jsem už byl. Super! Jsme na místě! Konečně! Bravo, jsme dobří! Kde je? Sakra!

Kluk byl pryč. Během cesty musel někam odbočit. To snad není možný! Kde je?! Sice ho neznám, do prdele, ale nemůžeme ho nechat v lese jen tak bez jídla a o samotě. Nevím, jak se tady vyzná. Dokáže se o sebe postarat? Musím na to vsadit. Už se stmívá a my ještě nemáme dostavěný stan. Nedá se nic dělat.

Je to ještě dítě.

Raději se budu snažit usnout, nechci na to myslet.

20.října

Co to proboha bylo?!! Trhnul jsem sebou a prudce se posadil na studenou zem. Terry a Katka spí. Že by se mi to jen zdálo? Zauvažoval jsem, když v tom se to ozvalo znovu. Tentokrát se vzbudili i Katka s Terrym.

„Slyšeli jste to taky?“ zeptala se Katka s úzkostí v hlase.

„Starej Rock unáší malé dětičky,“ pokoušel se vtipkovat Terry, ale nikomu z nás do smíchu nebylo. Takže ta čarodějnice Dweyová tím nestrašila jenom mě, ale i Terryho a Katku. Katčin zrychlený puls šel nahmatat ze vzduchu. Zaujatě jsme poslouchali, jestli se to neozve znova, a vymýšleli jsme při tom nějaká realističtější vysvětlení. I když jsme všichni mysleli na malého Jacka, nahlas se o něm nikdo nezmínil.

„Nemohlo to být třeba jenom nějaké zvíře?“ zeptala se Katka s jakousi nadějí v hlase, ale - i když bych to udělal velmi rád - nemohl jsem na její otázku odpovědět kladně, a tak jsem mlčel.

„Kašlete na to. Nevím jak vy, ale já jdu spát,“ řekl pan Nebojácný. No, jeho nervy bych někdy chtěl mít... Kolik může být hodin? Hmm, teprve půl jedné. Myslím, že tuhle noc toho zažijeme ještě hodně...

Zatím se ovšem - naštěstí - neděje nic, ale přesto nemůžu spát. Čas se nepředstavitelně vleče. Pořád se dívám na hodinky.

Tři čtvrtě na jednu.

Za deset minut jedna.

Za tři minuty jedna.

Přesně jedna hodina.

Neustále přemýšlím, co to jen sakra mohlo být. Snad ještě víc, než samotný zvuk, mě znervózňuje myšlenka, co se asi stalo, že už se to neozvalo znova.

Jedna hodina a sedm minut.

Mám pocit, že už uběhla celá věčnost. Jedna hodina a čtrnáct minut.

Všude je naprosto skličující ticho. Každou vteřinou mi prolétají hlavou tytéž neodbytné a stále se vracející otázky:

kdo to tak ječel?

byl to Jack, kdo to tak řval?

nebyl to ale spíše ženský hlas?

kde je probůh ten malý Jack?!

proč se musí čas tak neuvěřitelně táhnout?

jak to, že si ti dva klidně spí, a já jsem pořád vzhůru?

kdo to chodí kolem stanu?

CO??!! Tohle mě dokonale probralo z mých úvah. Někdo chodí kolem stanu, uvědomil jsem si.

Kdo to může být? Co tady pohledává...? Navíc v tuhle dobu... Doktor Rock? Napadlo mě. Teda už z těch historek blbnu. Nebo nějaký jiný vrah? Myslet realisticky bylo čím dál tím těžší. Určitě je to jenom nějaké zvíře, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Nebo nás tady našel Jack. Věděl, že budeme stanovat tady, určitě to tu zná, takže to pro něj nemohl být problém. I když teď...? V noci...? Vloudila se okamžitě do mých myšlenek pochybnost. Měl sebou vůbec baterku?

Asi bych se měl jít kouknout ven, napadlo mě. To se ovšem o půl druhé v noci někde uprostřed divočiny podstatně snadněji řekne, než udělá. Taky bych mohl vzbudit Terryho a Katku, zvažoval jsem možnosti. Ale to radši ne. Ukáže se, že venku už nic není a budou mi to připomínat ještě hodně dlouho.

Bylo rozhodnuto. Jdu obhlídnout okolí stanu. Kdybych tak ještě věděl, kde je baterka. Aha, tady je.

Ještě půl kroku. Natahuju mírně se chvějící ruku před sebe, abych rozepnul zips u stanu.

„Ty někam jdeš?“ zeptal se zničehonic Terry, který se zrovna probudil.

Kdyby jen tušil, jak mě touhle nevinnou otázkou vyděsil.

„Asi na procházku, vole. Jdu se vychcat, “ zalhal jsem naštvaně. Nyní jsem věděl, že pokud by mě někdo zákeřně zavraždil, nezůstal by tento čin bez povšimnutí. Je to zvláštní, ale tahle jakási „jistota“, že v případě mého násilného úmrtí, by mě třeba někdo pomstil, mi dodala tolik odvahy, že jsem ze stanu vyšel téměř beze strachu. Chvíli jsem tam jen tak postával a rozhlížel se kolem. Nikoho jsem tam neviděl. Čím déle jsem stál před stanem, tím nepříjemnější pocit se mě zmocňoval, proto jsem radši zalezl rychle zpět.

„To ti to teda trvalo,“ stihl zazívat Terry a záhy spal jako dudek.

To, že jsem venku nikoho neviděl, ovšem ještě neznamená, že tam nikdo nebyl. Přece se mi to nezdálo!

-

Rána bývají většinou klidná, povzbuzující, ale ne dnes a ne tady! Vzpomínám na poslední události, které se mi hrnou do hlavy. Už je mi z toho na nic. Ještě nedávno jsem si myslel, že si budu užívat krásné chvíle v přírodě. Nečekal jsem komplikace. Nikdo je nečekal. Chtěl bych všechno hodit za hlavu. Kdysi jsem to dělával často. Zalézt někam, kde je ticho, někam, kde po vás nikdo nic nechce a vy víte, že všechno je fpoho. Dělal jsem to až příliš často a jednou to muselo skončit. Ale proč teď? Proč tady?

Mám stejný pocit, jenž jsem měl jako sedmiletý chlapec. Tehdy mě můj nejlepší přítel Max ztratil v lese. Bylo mi jen sedm a jemu mnohem víc. Neznalost lesa nebylo to nejhorší, co mě tam potkalo. Byla zima. Mráz je strašný nepřítel, a když se mu postavíte, nevyhrajete. Stal se ze mne slepec bez hole. Krok dopředu mohl a nemusel znamenat, že naleznu pomoc, že nezemřu hlady, a že další noc přespím v teple.

Strach ze smrti, touha po životě, co z toho vyhrálo kdysi v tom lese? Dnes si nevybavím z jakých pohnutek se můj pud sebezáchovy vzbouřil a dostal toho kluka ven do bezpečí. Vím jen, že jsem ztratil dobrého přítele. Lidé jsou sobečtí a také já jsem sobec. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat, a když člověk neví, co chce, často udělá něco, co ho mrzí po zbytek života. Promiň, Maxi. Promiň, Jacku.

Nehodlám se nyní složit na kolena a čekat, co se stane. Nehodlám přijít o dalšího přítele. A když se dokázal z lesa dostat malý Tony, tak to dokáže i ten velký.

Naše situace však nevypadá tak růžově. Zásoby jídla mizí, i když jsme ho sebou vzali poměrně hodně. Strava vystačí přibližně ještě na den.

Chudák Terry, dneska po snídani jsem ho viděl poprvé brečet. Říkal, že se jde kousek projít a chtěl jít sám. Chtěl bych mu nějakým způsobem dodat odvahu, ale nejde to. Tu co mi zbyla, si nechávám. Tohle určitě ještě není konec. Nesmí být.

Katka se překvapivě drží statečně, nikdy bych do ní neřekl, kolik vydrží. Jde na ni však vidět vliv naší situace. Nikdy nebyla tak uzavřená. Nemůžu se s ní vůbec na ničem dohodnout. Pořád mlčí. Nad čím přemýšlí?

 . . .