Černá obálka

Čekal jsem na noc, protože Eva měla mít službu. Převaloval jsem se ze strany na stranu, netrpělivý jak fretka. Nevím, co jsem si od toho sliboval. Ten den ale skončil mnohem hůř, než se dalo předpokládat.

Po šesté za mnou přišla sestra Magda. Při pohledu na ni, jak zvedá horní ret, jsem si nechtěně prokousl špičku jazyku. Nebyl to výkřik bolesti, co následovalo. Ústy se šířila sladká medová chuť, ponořil jsem se do nádherného deliria. A zase se ozvalo hučení v uších. Prokousnutý jazyk se zacelil. Sen skončil. Co to bylo?

 Sestra Magda mi oznámila, že krevní testy dopadly dobře a přinesla mi večeři. Nemocniční kašičku, takový průsvitný blivajz obohacený o prášky na spaní. Všechno jsem to snědl a po chvíli usnul.

Usnul jsem.

Celou noc jsem prospal jako nemluvně. Jak se to mohlo stát?! Taková smůla.

Probudil mě až řev ženy, která o poschodí níže rodila dítě.

Čtyři hodiny a padesát minut.

Říkám si, že se zajdu umýt, ale nejprve zkontroluji zvuky z chodby. Nic se tam neděje, a tak měním záměr. Slyším oddychovat strážného. Jeho klidný tep. Spí. Vykouknu ze dveří. Je to ten blbec ze včerejší noci. Nejraději bych mu něco provedl, ale nechávám ho být. Těžko říci, jak velký blbec to je, ale chlapi, kteří se ve spánku drží za rozkrok a mají rozepnutý zip u kalhot, zrovna intelektem oplývat nebudou.

Potichu jdu chodbou, až k pultu, za nímž sedí Eva, hlavou opřená o stůl za pultem. Oči zavřené a v uších sluchátka. Ozzy Osbourne a jeho song Diary of a madman. Nádherná píseň, líbí se mi na ní ten chorální fanatismus. Posloucháme stejnou hudbu, no není to skvělé?

Napravo stál budík, nastavený na půl šestou. Neměla by ve službě spát, holka nezodpovědná. Ale je překrásná, andělsky čistá.

Pramínek vlasů jí padá do čela. Chytnu pramínek prsty a založím za její ucho. Tak hladká tvář.

Co je, sakra, tohle? Na bradě má zaschlý flek. Špatně ses umyla, co? Vždyť je to zaschlé sperma, ty děvko!

Blbec před mým pokojem zachrněl a podrbal se na koulích.

Děvko.

Taková nula. Jak si jen mohla?

Zaťal jsem pěsti a zakousl se do jazyka. Opět to delirium, medová chuť, fantazie, hukot.

-

„Romane, prober se.“ Otevřu oči. Kdo to řekl?

Ležím přikrytý v pokoji, sám. Nevím, jak jsem se dostal zpátky.

Crrrrrrr… Z chodby se ozvalo zvonění budíku. Půl šesté. Čas, kdy má děvka vstávat. Jak mohla?! Nedává to smysl.

Slyším, jak se Eva probouzí a taky zvuk zipu. Strážný don Chuán se probral. Tak takhle ty hlídáš? Kdyby tě viděl poručík Roger, ten by s tebou vytřel podlahu.

Mou pozornost upoutala lesklá, černá obálka. Předtím byl noční stolek prázdný. Přemohla mne zvědavost. Roztrhnu zalepenou obálku. Zjištění, že je dopis adresován na mé jméno, nijak nepřekvapilo. Stálo v něm:

Ahoj Romane,

dosud nebyl čas, abychom se seznámili, tak chci napravit tuto mezeru v našem vzájemném vztahu. Mé jméno není důležité, ale doufám, že si na mne vzpomínáš. Muž v černém plášti. Já Ti zachránil život. Své díky si nech. Nestojím o to, protože poslední dny uvažuji nad tím, jak riskantní bylo, nechat Romana Lense naživu.

Mohu být rád, že jsem hned neopustil Winton a rozhodl se pár dní na Tebe dohlížet, jelikož se nyní ukazuje, co všechno bych tím riskoval. Sleduji Tvé chování od chvíle, kdy ses probral a myslím, že oba dva jsme si všimli problému, který nastal. Zázračné zmizení rány byl jen počátek toho všeho, že ano? Nechci ani domýšlet, do jaké míry Sára svým kousnutím ovlivnila Tvé myšlení. Totiž, abys to lépe pochopil, Sára byla poslední žijící součást obrovského zla, které já musím hlídat. Je to mé poslání. Byla poslední, a proto u Tebe nastaly všechny ty abnormality. Neočekával jsem zádrhel, ale pomalu si zvykám, že vždycky nastane komplikace, a já musím eliminovat škody.

Možná by bylo lepší, kdybych tehdy nevolal záchranku a nechal toho kluka svému osudu, ale když on se tak bál a já se snažil zabránit dalšímu umírání.

Kdybych dnes ráno neshlédl scénu se spící sestrou, asi bych si dál myslel, že Tvé zázračné uzdravení bylo náhodné. Je šílené, jak se to zkomplikovalo. Sára taky milovala krev a já musím zjistit pravdu, Romane. Když mi ji neprozradíš, nedáš mi na vybranou. Takže, co s Tebou provedla?

Nehodlám znovu riskovat, Romane. Dám Ti čas do odpoledne. V 16:00 vyhodíš z okna nový dopis. Nemusím ti vykreslovat situaci, když žádná obálka z okna nevypadne. A nezpozdi se, nesnáším čekání.

Dozorce    

Když jsem dopis dočítal potřetí, škubala mi noha.

Není dvakrát příjemné vědět, že mi jde ten chlap po krku. Nejsem hrdina, o kterém píšou v novinách. Vždyť na tom, že jsem přežil, nic hrdinského není. Mohl za to on.

Dopis zůstal ležet na stole a já namířil pod sprchu. Dnes mi nevadilo, že zprvu teče ledová. Mým tělem procházel mráz a studený proud vody hřál.

Bál jsem se čtvrté hodiny odpolední. Co chce, abych mu napsal? Pravdu? Jakou pravdu? Vždyť ji celou zná, skoro. Možná ji zná celou a jen mě zkouší. Co když napíšu, že nic nevím? Zabije mě? Zabije, tomuto opravdu nerad věřím.

Zastavím sprchu, vykartáčuji zuby, vyseru stolici a navlíknu si čisté trenýrky. Ledva usednu na postel, je půl sedmé a na dveře klepe Zubatá.

„Dobré ráno, chlapče.“ Sestra Magda vlítla do místnosti a podávala snídani. Kurňa, jablko a zase ta kašička. Snad se odpoledne máma zastaví s něčím jedlým. Tohle přece není jídlo.

Lil jsem kaši postupně do krku a počkal až se Zubatá odporoučí.

Čekal mě nelehký úkol, napsat dopis. Nepřicházelo v úvahu, že bych utekl z nemocnice, když ten chlap tvrdí, jak nonstop drží můj osud ve svých rukou. Možná tady dokonce pracuje. Doktor, údržbář, může to být kdokoli.

Rozhodnul jsem se, že napíšu pravdu. Požádal jsem milým tónem sestru Magdu o dopisní obálku a papír. Po několika nanečisto načmáraných dopisech, byla práce hotova. Zoufalost z finální verze dopisu přímo mlátila do obličeje. Není lehké vybrat oslovení, pro svého zachránce a možná budoucího vraha. Oslovení Drahý pane Dozorce nebo Všemocný dobrodinče, Můj zachránče? To nejjednodušší se nakonec zdálo i nejlepší, žádné jsem nenapsal. Pouze na bílou obálku dvě slova  Pro Dozorce.

Jsem Vám mnoho dlužen za to, že jste mi zachránil život. I když o to nestojíte, jsem Vám zavázán, a pokud bych mohl s čímkoli pomoci, bez starosti po mé maličkosti žádejte i nemožné.

Rozhodoval jsem se neustále, co Vám nakonec napíšu, ale víra ve Vaše slova mne odradila od každé lži. A tak se následující odstavce pyšní čistou pravdou.

Prozatím mám 3 problémy, ale já to jako problémy nevidím. Mé nové schopnosti mi nic nekomplikují. Jen jedna z nich je nežádaná, ale neovládá mé myšlení. Pokud totiž naznačujete, že lačním po krvi, nemohu s Vámi souhlasit. Pravdou je, že v mém nitru se zrodil nový pocit, který se dere na povrch - ale jen ve chvílích, kdy vidím krev! Doposud dvakrát se mi dostala do úst a pokaždé byla má vlastní. Nic slastného to ale není. Nemyslím, že bych byl schopen napadnout lidskou bytost, abych ji v další fázi ublížil. NEJSEM  UPÍR! NEJSEM  VRAH!

K mým ostatním schopnostem… Regenerace se projevuje jen za možnosti, že nespím a mohu ji ovládat. Uvolním se a slyším zvláštní hukot. Ten pomalu mizí a s ním i rány. A pak také mnohem lépe slyším. Dokážu odposlouchávat i hovory v pokoji nade mnou. Účinnost kolísá s úrovní klidu a s rušivostí okolí. Je to úžasná vlastnost, nemyslíte?

Zaregistroval jsem pouze tyto problémy, nelžu Vám. Doufám, že mne naučíte, jak s tím vším lépe zacházet. Nechci nic zneužívat. Moc Vás prosím. Nemusíte zase zabíjet.

S pozdravem

Roman Lens               

Věty, že nechci své schopnosti zneužívat, nebyly zas až tak pravdivé, jak bych si teď přál, ale umocňovaly, myslím, výsledný dojem. Pokud bych opravdu napsal čistou pravdu, pochybuji, že bych viděl zítřejší východ slunce. Ve skutečnosti, mě můj krvavý apetit děsil, ale věřil jsem, že ho ovládám. Nepotřebuji se přece pravidelně kousat do jazyku. A nedokázal bych ublížit ani mouše.

Odpoledne se na hodinku za mnou zastavili rodiče i s Natálií. Přivezli mi oblíbené kuře a babiččinu buchtu. Ségra nevypadala příliš zaskočeně, když mě viděla. Třískala s ní ještě puberta. Nešlo čekat, že projeví starost, když už jsem teď z toho nejhoršího venku.

Čas ubíhal rychle. Po jídle na mně dolehla únava. Musel jsem vstát a skočit pod ledovou sprchu, abych se probral. Nemůžu si dovolit usnout, dokolečka si opakuji.

Tři hodiny.

Vyhrabal jsem z šuplíku telefonní kartu. V doprovodu strážného kráčím k telefonům v sousedním pavilónu nemocnice. Někteří pacienti si na mě ukazují prstem a já si vzpomněl, že jsem stále neviděl dnešní výtisk novin. Pořád se dívají. Jeden z nich si klidně může říkat Dozorce. Uvidí, jak telefonuji. Docvakne mu, že třeba volám poručíkovi. Pak mi žádný dopis nepomůže. Změnil jsem plán. I když jsem šel zavolat babičce a poděkovat za výbornou buchtu, rovnalo se to najednou sebevraždě. Prošel jsem kolem telefonů, aniž bych o ně zavadil pohledem. Naproti telefonním automatům však byla zatuchlá čekárna, kde v rohu hrála malá televize.

Tři hodiny, to je čas, kdy na TFN vysílají místní zprávy. Na televizoru však někdo vypnul zvuk. Mohl jsem si jen domyslet, proč ukazují fotky nějaké puberťačky. Najednou mě to praštilo do čela. Ta podoba! Je to Sára. Ty její oči a podlouhlý nos.

Takže policie už ví, kdo to je.

Vysílání se změnilo. Kamera zabírala plačící ženu, opírající se o muže, která se snažila odpovědět na otázku reportéra. Popisek v rohu obrazovky zněl: Sářini rodiče. Chudáci, bylo mi jich až líto, když tam tak stáli. Nemohli přece za to, co Sára udělala. A stejně… nic neudělala, byla přeci měsíc mrtvá.

„Strašná událost, viď?“ Poprvé na mne promluvil strážný, který mě přes den hlídal. Mohlo mu být padesát, možná i o něco víc. Na uniformně měl připnutou nečitelnou jmenovku. „Nechápu to.“

„Proč?“

„Její rodiče tvrdí, že se před šesti měsíci sbalila a utekla s přítelem, takže Sáru nikdo nepohřešoval.“

„A co na tom nechápete?“

„Že se nepřihlásili dřív, aby ji identifikovali. Ještě předtím, než se včera zveřejnil ten portrét, tak každý na ulici, koho ses zeptal, znal už její popis nazpaměť. A sám vidíš, že od svého útěku z domova se vůbec nezměnila. Ale včera, když šéf vypsal odměnu padesát tisíc, jim náhodou došlo, že popis sedí na jejich milovanou dcerku. Obyčejní herci, co se týden učili plakat, aby si zahráli divadlo a dostali padesát tisíc. Krkavci. Ale třeba se pletu, kdoví?“

Tenhle chlápek nebyl vůl, chytrý polda. Jako se den liší od noci, tak se lišil od strážného, co si ve spánku masíruje varlata. Vzpomněl jsem si na Evu a okamžitě si zkazil náladu. Děvka jedna.

Přešel mě najednou i zájem o noviny a tak jsem se po necelé půlhodince vrátil do pokoje, kde na polštáři… ležela černá obálka.

Nová. Neotevřená.

Romane

Znovu celou situaci zhodnocuji a dospívám k jednomu rozhodnutí. Nečiním tak rád, ale jsi pro mne obrovské riziko. Promluvíme si spolu sami dva za dvanáct hodin. Do té doby možná usoudím, že není nutné ukončení Tvé existence. O čtvrté ráno noční strážný s pravidelnou oblibou chrápe, tak ho nech spát. Nemusí se plést do cesty, až budu chtít navštívit pokoj.

A tady mám jedno malé varování. Tvé schopnosti činí jen nepatrný zlomek mé síly. Takže, nespoléhej na policii. Poldové mne nedokáží zastavit (ani zpomalit). Nezkoušej ani utíkat, neschováš se.

Dozorce

Můj dopis si Dozorce vzal a nechal mi nedostačující odpověď. Jak jen může něco takového dělat?! To není správné. Přímo vidím, jak mi do hlavy vyprazdňuje zásobník. Kulky profičí dovnitř a ten bordel, co způsobí, jakýsi regenerační program neuklidí.

Pod krátkou zprávou Dozorce připsal…

PS:

    A pamatuj! Stále nejsi odsouzen.

Ten umí potěšit, hned se cítím líp. Sakra.