Je mi sedmnáct. v tomhle věku se prý páchá nejvíce sebevražd. Je mi sedmnáct. Nejvyšší počet lidí trpících depresemi není mezi vytíženými byznysmeny, jak by se mohlo zdát, ale mezi studenty středních a vysokých škol. Je mi sedmnáct.
Jo! A podle statistik bych se měla užírat a přemýšlet, jak se odpravím. Houby!!! Kdysi jsem si pořídila placku, která okolnímu světu hlásala - a hlásá - moje životní krédo: JEŠTĚ NENAŠLI ZPŮSOB, JAK MĚ ZABÍT! Nosím ji do školy a motivuju tak spolužáky k horečnaté mozkové aktivitě. A furt nic.

Jsem šílená, tak se to o mně říká. Chodím po Praze ve dvě ráno a koukám se, jak je osvětlený Hrad. proplétám se uličkami Starého města a hledám, sama nevím co. Fotím si pro radost mraky. A kašlu na minulost, nebo budoucnost. Samozřejmě se o ně zajímám, ale žiju teď a to je pro mě hlavní. Všechno ostatní buď minulo a už nemá cenu vracet se zpátky, nebo to teprve bude, ale kdo ví kdy. Nejlepší je přítomnost, alespoň pro mě.

Chodím po Kampě, občas se zastavím u zábradlí. Nepřemýšlím. K tomu, abych přemýšlela je pro mě doba, kdy je všechno hotovo a sedím u počítače, jako třeba teď.A nechci přemýšlet o smrti. jednou mi to stačilo a našla jsem na to lék, který u mě funguje jednou provždy: Každé ráno vstávám s tím, že jsem začala příliš mnoho věcí na to, abych si teď jen tak odešla a nechala je padnout.

A tak až vás bude chytat depka, řekněte jí, že teď na ni prostě není čas. Kdo ví, třeba si dá říct...