|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Loreta revue – jeden neformální nedělní večer
Nedělní akce v Malostranské besedě se v celku vydařila i přes nepřízeň osudu, která si vynutila změny v programu. Některým fajnovějším a poměrů neznalým návštěvníkům sice zpočátku trochu nevonělo prostředí lehce připomínající “staré zlaté časy,” ale pohodová atmosféra nakonec přebila i kostkované ubrusy na stolech a rádoby křišťálový lustr.
Onemocnělé zpěvačky bylo škoda, mohla být tím zpestřujícím a zároveň vyvažujícím bodem večera, který se poněkud rozpadal do dvou nepříliš kompatibilních částí.
V úvodu se představil divadelní soubor Vavřinec junior s velmi volnou asi hodinovou adaptací hry Arthura Millera Čarodějky ze Salemu. Nejsem si úplně jistá zda bylo dramaturgicky vhodné otevírat večer, který se jinak nesl v uvolněném a zábavném stylu tragickým příběhem plným beznaděje, který řeší nejzákladnější otázky dobra a zla v člověku, relativnosti pravdy a spravedlnosti. Přinejmenším záměrem autora (pokud ne herců a režiséra inscenace) bylo pravděpodobně do nutit diváka k zamyšlení a nikoli rozesmát. V neděli v Besedě jakákoliv katarze ani nestihla proběhnout, protože diváci se museli okamžitě přeladit na zábavu.
Pokud ovšem zvládli přerod hlavního hrdiny zmítaného zvrhlým osudem v žoviálního průvodce zbytkem večera, není asi co řešit.
(Teď nechci nijak šplhat) Právě způsob uvádění byl dle mého názoru nejsilnější stránkou celé Loretta revue. Bez nervozity a vtipně se dařilo spojovat jednotlivé části programu v miniscénkách, které měly švih i ráz spontánnosti, takže si vážně nejsem jistá, jestli byly předem domluvené nebo ne. (Ta tlustá slečna přišla zpívat sama od sebe?) Čtveřice herců – improvizátorů působila sehraně a pohotově.
Totéž se bohužel nedá tak úplně říct o improvizačních vsuvkách, které ti samí herci předváděli podle zadání publika. Dobrý nápad na začátku častokrát vyšuměl do ztracena a zbytečné natahování vedlo k tomu, že scénky sklouzávali do křečovitosti. Ke konci každé improvizace se nejspíš nebavili už ani aktéři, natožpak diváci. Tady se lze jenom ještě jednou odvolat na nemocnou zpěvačku, jejíž nepřítomnost prostě musela být nějak zamaskována.
Co se týče čtení autorské poezie, myslím, že se mnohem lépe osvědčilo, pokud byl tvůrce též interpretem. Někteří z recitátorů totiž občas vypadali, že text vidí poprvé ( asi to tak i bylo). To se pak těžko hledá myšlenka. Pro všechny básníky by asi bylo lepší, kdyby propříště sebrali odvahu, stejně jako například autor, jehož jméno už jsem zapomněla, který výtečně pobavil zejména v sále přítomné posluchače Filosofické fakulty.
|
|
|
