F i x a c e n a j i n ý z p ů s o b d r ž e n í t ě l a
"Krásně se usaď, pohodlně
vždyť nemáš vůbec kam pospíchat
zamysli se, sevři pěsti a vydrž, prosím
nebo jen jako já
drž hubu a poslouchej…“
mám čelo plné stezek – z přemýšlení
(říkají tomu „krabatit“, ale to slovo je příliš ulepené)
i tak - pomilován tím výrazem
vzpomínám jak se nám mraky v l e k l y – okny dokořán, pod štěrbinami dveří
-
jak ty se zvláštně vlekly...
a splývaly s tebou a šeptaly:
„dívej se na mne jako do zrcadla, udělej to!“ (prosím!)
jen mužům vrásky sluší, ženám ne
a ta je pro Tebe:
dnes odzvoní rok mé první
polovičatosti
(dospělosti možná a nevracení ran)
vzdáme jí hold
je plná rakev lítosti a cukrátek od známých
pusy jim přetékají
od sladkolysých slov
sedíš v zadní řadě a zalykáš se medem
jak pohodlné – zalykat se, zmítat se
v ramenou
„jsme stoupající proudy
ten hlavní, ten nás nese
a vedlejší jde v dál “
zbabrali to jiní
a přesto bych to lépe nenapsal:
Sadis,
až budu hodně moc vráskatý
a svrasklý, splasklý živočich
budu si tě zkroucenou prackou kreslit do kalendáře
který tam někdo pohodí
(i když tam bude zakázáno připomínat čas)
do čela ti vryju monogram
zatraceně modrá fixka…
zlomím ji až o Tvé oči
18.3.2003 | 
