|
| |
 |
|  |
Seděli jsme u posledního dnešního cigára, nebo prvního? Bylo po půlnoci.
Malé světlo nám shora osvětlovalo čistý stůl, na kterém byl talíř se zbytky
jednohubek a černý, dehtem nasáklý popelník. Já a moje holka nad nimi. A ve
stínu v rohu kuchyně, ve dne nenápadná, v noci se probouzející, dvoumetrová
bílá bestie.
Nevím jestli jste si toho už všimli, ale obyčejná lednička, která má ve vaší
kuchyni nezastupitelné místo, ve dne pokojně odpočívá. Nechá se pohladit,
otevřít, můžete si pohrát s jejími útrobami a nic se nestane. Je to takový
rodinný mazlík, něco jako pejsek, který je ochoten udělat vše pro to, aby
mohl zůstat ve vaší blízkosti...
"Tak co? Jak se ti tu zatím líbí? "
"Ale jo, je to hezké město. Co říkala maminka?"
"Ještě..." otočil jsem svou hlavu prudce směrem do rohu.
"Co je?"
"Ale, myslel jsem, že je někdo v předsíni..."
"Sakra." popadla popelník, s tím, že típne cigaretu.
"Nech toho, spletl jsem se!" zarazil jsem její pohyb.
"To by se vašim určitě nelíbilo, kdyby tě tady se mnou viděli vyhulovat,
ne?"
"Já nevím, stejně to tuší."
"Ale neřekls jim..."
Hlasitý zvuk směrem z tmavého rohu. Zachrchlání a první nádech. Trhli jsme
sebou.
Ve dne je to pomocnice a kamarádka. Ale když poslední člen rodiny opustí v
pyžamu kuchyni s kolečkem salámu v ruce. Poblikne lednice svými ledkami a
přepne chladící systém do úplně jiného režimu. Zakašle, aby rozpustila
krystalky ledu ve svých odpočinutých plicích a zvolna se nadechne. V tu
chvíli se kolem ní zvíří vzduch a celá místnost se ochlazuje. Hmyz si
raději zaleze do nejhlubších skulinek, protože schvaluje svrchovanost
nového krále. Lednička spustí tichou nenápadnou melodii, která uchvátí
každého...
"Co to je?"
"Nezdá se ti občas, že lednička dýchá?"
"Ty jseš blbej."
Nádech, výdech, nádech, výdech.
"Ale jo...Je to divný."
A pak ta melodie. Velice nízko posazená melodie, vibrující ve spodních
hranicích slyšitelnosti. Rezonuje mými vnitřnostmi a láká mě směrem k
jejímu zdroji. Uvědomuji si, že jsem byl asi půl minuty mimo sebe.
"Promiň, říkal jsi něco?"
"Promiň, říkala jsi něco?" řekli jsme oba najednou.
Najednou mým tělem projel záchvěv panického strachu. Můj zrak sjel pomalu na
cigaretu v pravé ruce. Dlouhý pás popela se skláněl na stranu, ve vzduchu
se rozpínal pach hořícího filtru. Dým odplouval nějak líně, jakoby
zpomaleně. Podíval jsem se jí do očí. Najednou tam byla neproniknutelná
bariéra, která mi nedovolila vklouznout do jejích pocitů. Její tělo se
bránilo. Nechtělo, aby byl její protivník schopen odhadnout stav její
mysli. Ochromující pocit zvolna polevil, automaticky
jsme típli cigarety a já vystrčil popelník zpět za okno. Eva se mě pro
jistotu celou dobu dotýkala. Neměl jsem jí za zlé, že se bojí ledničky. Já
se totiž bál ještě víc.
"Půjdem spát." zašeptal někdo roztřeseným hlasem.
Nemáte trochu strach, co by se stalo, kdyby jste poslechli zvuk sirény a
přišli otevřít svou oživlou ledničku?
Poslední pohled jsem věnoval tomu, co mě tak vyděsilo. Nemohl jsem jen tak
projít kolem ní a nepodívat se. Nic zvláštního. Jen ten úděsný zvuk. Ten
zvuk, který naprosto paralyzoval okolí. Když jsem za sebou zavíral,
vzpomněl jsem si, že tu byl s náma i kocour, který je tady zvyklý spát.
Když jsme sem přišli, tak seděl na lavici. Kde jinde by byl.... Ještě, než
jsem zavřel dveře, zvědavost mě přemlouvala, abych se tam podíval, abych se
podíval, jestli se nestalo něco neobvyklého. Nedovolil jsem mozku, aby
přijal z mého bubínku zvláštní trhavý, škubavý zvuk zpoza dveří. Šli jsme
spát.
Pod okrajem svrchního víka lednice pomalu vyřinula červená stružka, našla si
cestičku dolů po bílých dveřích a pokojně dopadla na linoleum.
|
|
|
