Píseň o rytíři

Klapot koňských kopyt po žalmu zvoní,
unavené slunce k obzoru se kloní,
opuštěností sychravých mlh dálka voní
a únavou se hlava na prsa skloní.

Jsou tak daleké a propletené cesty Páně,
než nalezne jezdec místo pokoje,
rosa mu mnohokrát zlíbá skráně,
a on s lítostí v hlase zašeptá jméno svoje.

Nese pod svým krunýřem kámen hříchu,
tesknota mu ukradla kouzlo smíchu,
je pokousán drakem, který stvořil pýchu,
však stále jde za Láskou, jde v tichu.

Jeho štít se ve zkouškách nevyhnul poskvrnění,
v maličkostech spáchal velká provinění,
ale jeho pohled se usmívá, zná sílu odpuštění,
zahlédl nejednou zla velké proměnění.

Ví, že je svět krajka zázraků,
i když do oka mu padne střípek záště,
umí hrát písně bílých oblaků,
umí snášet rozmary podzimního deště.

Poznal, jak vzít křehkou růži do dlaní,
sílu meče uviděl v jeho kříži,
zažil, jak snadno nevinného poraní
a jak strašlivě ta vina tíží.

Jezdec zmizel ve večerním smrákání,
snad ho Boží Láska stále ochrání,
jen klapot kopyt po žalmu si zvoní,
jen unavené slunce k obzoru se kloní.