potkal jsem nepřízeň osudu.
stála na zastávce autobusu.
zeptal jsem se
jestli jsem tu správně
neodpověděla mi
stál jsem tu
s roztaženýma rukama
a plácal se po zádech
zahánějíce zimu.
nepodívala se na mne
chvíle tíživého ticha
se potichu vetřela mezi nás
a já skutečně nevěděl
co říct.
nemající žádné východisko,
sedl jsem si na lavičku
opodál.
nevšimla si toho
jestliže ústa jsou stvořena
k hovoru s blízkými
i cizími lidmi,
v této chvíli jsem pociťoval
zbytečnost tohoto
nástroje.
mlčela
a najednou!
vítr zvedl vločky
z jejich netečné krásy
v závěji tichého
odpočinku.
a vmetl jí je do obličeje.
podívala se na mne
najednou jsem se ocitl
v jejích světle hnědých
hlubokých očích
a nemohl ven.
volal jsem. kopal,
bouchal.
lehce se usmála
ale já věděl,
že to je jenom maska.
žádné jiné oči
nedokážou být
tak smutné,
jako oříškově hnědé.
pousmál jsem se,
ale to už jí veliká,
křišťálová slza
pomalu stékala po tváři.
ta malá kapička moře,
unikající ze svých břehů
se mi na věky vryla
do srdce.
nikdy jsem ji neměl ztratit,
ale nedokázal jsem tomu zabránit.
nastoupila a odjela.
ztratila se mi ve víru
nepokojných vloček
spěchajících za
odjíždějícím autobusem.
nikdy jsem jí to neměl
dovolit.
a teď žiji pouze ze
vzpomínek.
nikdy jsem se neměl zamilovat!
nikdy!!
jmenovala se Eva.
