slunce zahynulo

v láskyplném obětí

sněhobílých hor na horizontu.

čas světla se naplnil

a stíny se vynořily

z temných koutů.

dobily celou místnost.

bez boje.

bez odporu.

poslední ostrůvek 

chrabrosti,

modrá záře obrazovky

šklebící se na mne

jako

stárnoucí žena

hledajíce bývalou krásu

v neznámém obličeji v zrcadle.

myšlenky.

namotávám je na jazyk

jako boloňské špagety

mojí tety.

každým ťuknutím

lehký elektrický šok.

písmena pochodují

jako vlajkonoši,

zatěžkáni svými zástavami

vstříc temnotě za okny.

slova protékají

přes mysl šílence

upoutaného na židli

v temné kobce

žaláře jménem

život.

ťuk ťuk ťuk