Havlát se ještě naposledy rozhlédl po obývacím pokoji. Jindy volně se povalující ponožky byly naházené ve skříni, koberec vyluxovaný a dokonce i nedopalky cigaret zmizely z květináče okrasné palmy. Všechno bylo v pořádku, přesto ještě jednou urovnal záhyby kožešinového přehozu na pohovce, než se vydal ke dveřím.

   „Už jdu,“ zavolal, když zvonek v předsíni podruhé cinkl. „Už jdu, pánové!“

   Uvolnil bezpečnostní řetízek a doširoka otevřel dveře. Světlo z předsíně dopadlo do chodby, kde ozářilo nohy dvou jinak sotva tušených návštěvníků. Žárovka ve čtvrtém patře praskla už před několika dny a nikdo z nájemníků se neměl k tomu, aby ji vyměnil. Ani Havlát, stejně jako ostatní čekal, kdo první podlehne v nevyhlášené válce nervů a pustí se do opravy.

   „Dobrý den,“ pozdravily nohy navlečené do zelených manšestrových kalhot a postarších semišových polobotek. Havláta ale víc zaujal druhý pár dolních končetin, který zjevně patřil ženě. Hlásání slova božího pokládal za výlučně mužskou profesi, proto si se zájmem prohlédl černé dámské boty s nevysokým širokým podpatkem a silné nohy v tmavých punčochách, které svou konstitucí daly vzpomenout na písmena ze samého konce latinské abecedy.

   Havlát návštěvníkům popřál dobrý večer, tento pozdrav se mu zdál vzhledem k pokročilé denní době vhodnější, a pozval dvojici dál. Počkal, až se zbaví obuvi, se kterou se před chvíli mohl tak důkladně seznámit, a odvedl je do obývacího pokoje. Káva už byla připravená v konvičce v kuchyni, a tak pro ni Havlát došel a rozlil ji do svátečního porcelánu. Vykladači slova božího mlčeli usazení v sedačce a dívali se na stůl, na kterém ležel předmět jejich večerní návštěvy – ohmataná bible zděděná po prarodičích.

   Havlát jim nehodlal situaci nijak ulehčovat, a tak rovněž mlčel a díval se na tu zřejmě manželskou dvojici. Asi tak padesátiletý muž s důvěryhodně prošedivělými spánky by se až překvapivě podobal ženě na opačné straně sedačky, kdyby si nebarvila hlavu ohnivou červení. Narozdíl od svého manžela se ještě nesmířila s příznaky postupujícího stáří, snad proto její černé šaty končily tak odvážně vysoko nad koleny.

   „Takže abych začal,“ donutil mužův zvučný hlas Havláta odtrhnout fascinovaný pohled od obézních stehen v tmavých silonkách. „Jeden z bratrů náš pověřil vaší výukou, protože jste projevil zájem o domácí studium bible. Před započetím vlastní výuky by však bylo vhodné, abychom se představili. Jsme manželé Pecháčkovi, já pracuji na finančním úřadě jako správce daně z příjmu fyzických osob, moje žena pracuje v nemocnici.“

   Havlát pokývl hlavou, aby řečníka ujistil, že vzal jeho stručnou vizitku na vědomí.

   „Bible obsahuje odpověď na všechny otázky, ale někdy není snadné jim porozumět,“ pokračoval Pecháček. „Naším úkolem je odstraňovat tyto překážky na cestě k poznání myšlenkového odkazu písma svatého.“

   „To je bezva,“ usmál se Havlát, „protože já jsem při čtení bible opravdu narazil na pár věcí, který mi nebyly úplně jasný. Třeba tohle…“

   Havlát vzal do ruky bibli, otevřel ji na místě založeném starou jízdenkou a zapíchl prst do pasáže, kde Mojžíš svému lidu vysvětloval svérázný postup při osvědčování neviny ženy, která sice nebyla přistižena při nevěře, ale přesto se její manžel svíjí v žárliveckých pochybnostech.

   „Tady je napsáno, že když muž podezřívá svou ženu z nevěry, přivede ji ke knězi, který smíchá vodu s prachem z podlahy a dá jí to vypít. Když se jí udělá špatně, znamená to, že byla svému muži nevěrná. To je přece blbost, každýmu by se udělalo špatně, kdyby měl něco takovýho vypít, ne?“

   Pecháček vzal Havlátovi bibli z rukou a začetl se do drobně tištěného textu. Dlouho nic neříkal, jen prstem jezdil po řádcích a tiše pohyboval rty.

   „Víte,“ nadechl se, když dočetl Mojžíšův řád pro osvědčení neviny, „tohle je takové spíš praktické ustanovení. Úzce se vztahovalo k době, ve které vzniklo, ve dvacátém století už přeci jenom platí jiné zvyklosti.“

   „No ale když to fungovalo před dvěma tisícovkama roků, tak to musí fungovat i dnes,“ kontroval Havlát, který měl své argumenty předem připravené a nečinilo mu tedy potíže vracet míč teologické diskuze zpět na Pecháčkovu polovinu hřiště. „Slovo boží přece platí pořád, bez ohledu na to, zda se jím řídíme nebo ne. Že ano?“

   „Ano, to rozhodně,“ přitakal horlivě Pecháček, kterého upřímně děsila představa zpochybňování jakéhokoliv článku jeho víry. Vždyť víra mu pomáhala snášet ubíjející pravidelnost života rozděleného v ideálních třetinách mezi spánek, daně z příjmů fyzických osob a bibli. Bez ní by byl jen další ztracenou existencí, která se narodí, prožije nanicovatý život a umře.

   „Takže by se i dneska mohl tenhle postup používat, když si někdo není úplně jistej věrností svý manželky?“

   „Teoreticky ano,“ připustil Pecháček tuto možnost, ač značně neochotně. „Ale stěží se dá předpokládat, že by ještě našel muž vyžadující od své milované podobnou zkoušku. Vztahy mezi mužem a ženou jsou dnes založeny především na vzájemné toleranci, důvěře a pochopení.“

   „Ale jistej si nemůžete bejt nikdy,“ vybral Havlát bez potíží Pecháčkův mizerný return. „Co třeba vaše žena? Je stále atraktivní a určitě není mužům lhostejná.“

   Havlát otočil hlavu k Pecháčkově neforemné manželce a ta se polichoceně usmála. Sklopila oči před Havlátovým upřeným pohledem a rukou si koketně přejela po příliš těsné sukni, jež se v půlce stehen ostře zařezávala do vrstvy podkožního tuku. Pecháček se naopak zamračil, protože si vzpomněl na primáře Štěpánka, který jeho manželku občas vozil domů po noční službě.

   „To je nesmysl,“ odmítl rázně Havlátovy narážky. Svou averzi vůči pohlednému a finančně zajištěnému šéfovi oddělení důsledně potlačoval, ale o to víc byl citlivý na podobně potměšilé provokace.

   „Věřím svojí ženě, je to dobrá křesťanka a věrná žena. Zaslíbili jsme se před bohem a určitě dobře ví, že kdyby se prohřešila proti našemu slibu, prohřešila by se i proti církvi svaté.“

   „Výborně,“ zajásal Havlát. „Takže to můžeme klidně vyzkoušet. Vaše žena je nevinná, a tak se jí nemůže nic stát.“

   Pecháček se pokusil protestoval, ale Havlát vyrazil do kuchyňky pro skleněný půllitr. Naplnil ho do poloviny vodou a vrátil se do obýváku, kde si Pecháčkovi vyměňovali zaražené pohledy. Havlát znovu nahlédl do bible jako by to byla nějaká velice speciální židovská kuchařka.

   „Pak vezme kněz do hliněné nádoby svatou vodu, nabere trochu prachu z podlahy v příbytku a dá jej do vody,“ přečetl nahlas Mojžíšův recept na hořkou vodu prokletí a potřásl hlavou. „Budeme muset trochu improvizovat, ale snad to nebude vadit. Nejde přece o detaily, ale o důkaz věrnosti vaší manželky.“

   Havlát hrábnul rukou do květináče pokojové palmy a vhodil hrst hlíny do půllitru. Při té příležitosti se ukázalo, že při vybírání vajglů jeden přehlédl a ten se teď pohupoval na zkalené hladině ve sklenici. Když to Havlát zaregistroval, s omluvným výrazem zašátral v nahnědlé tekutině a nedopalek vytáhl. Hodil ho do popelníku na stole a podal půllitr strnulé paní Pecháčkové.

   „Žárlivý muž by měl přinést desetinu éfy ječné mouky jako oběť Hospodinu,“ zamumlal Havlát a znovu odběhl do kuchyně, odkud se ozývalo bouchání dvířek od kredence. Za chvíli se vrátil s načatým pytlíkem polohrubé mouky a vnutil ho do ruky Pecháčkovi. „Desetina éfy jsou skoro čtyři kila, ale víc tady opravdu nemám. Bude to muset stačit.“

   Až teď se vzmohla konsternovaná Pecháčková na protest. Zdvihla svoje mohutné tělo z pohovky a strčila Havlátovi půllitr podivně vyhlížející břečky před oči.

   „To si opravdu myslíte, že tohle budu pít?“ zaječela. „Vypadám snad jako blázen?

   „Uklidněte se, paní Pecháčková,“ odstrčil Havlát ruku se sklenicí ze svého zorného pole. „Jestliže jste byla svému manželovi věrná, nemáte se čeho bát. Hospodin vás ochrání a vám se nic nestane. Musíte věřit!“

   „Ano,“ postavil se na Havlátovu stranu Pecháček, na kterého zapůsobila poznámka o víře. A také ho zajímalo, jak se věci mají mezi jeho manželkou a primářem. „Věřící projde každou zkouškou bez úhony. A ty jsi přece byla v náboženské obci vždycky vzorná, drahoušku. Bude to, jako kdybys vypila sklenici obyčejné vody, uvidíš.“

   Pecháčková pozorovala sklenici značně skepticky, ale byla zvyklá názor svého manžela respektovat, a tak bez odporu sledovala Havláta, jak organizuje starozákonní rituál. Pecháčka postavil k oknu a přikázal mu, aby na znamení začal sypal mouku na těleso ústředního topení. Snad to alespoň částečně nahradí přeměnu mouky v obětní dým,  ke které by mělo během obřadu rovněž dojít.

   Pak se Havlát vrátil ke stolu a vzal do ruky bibli. Podíval se pevně na Pecháčkovou a s velkolepým patosem přednesl slova přísahy.

   „Jestliže se s tebou nikdo nestýkal a ty ses nedostala na scestí a neposkvrnila ses před svým mužem, buď nedotčena touto hořkou vodou prokletí. Ale jestliže ses dostala na scestí a byla svému muži nevěrná a poskvrnila ses tím, že se s tebou stýkal někdo jiný kromě tvého muže…“ Havlát dramaticky pozvedl pravou ruku k Pecháčkové a dokončil temnou věštbu: „Ať tato voda prokletí vnikne do tvých útrob, aby ti břicho nabobtnalo.“

   Havlát prudce spustil vztyčenou pravici a Pecháčková pomalu zdvihla zakalenou vodu k ústům a zhluboka se napila. Její muž klepal sáčkem a zasypával žebra ústředního topení bílým popraškem, který se na rozpáleném kovu rozvoněl jako čerstvě upečený chléb. Nepřiznal by si to, ale měl škodolibou radost ze znechuceného výrazu své manželky, která do sebe nalila velkou část obsahu sklenice, než ji postavila na stůl.

   „Už nemůžu,“ odmítla Pecháčková Havlátovo povzbuzování, aby nápoj osvědčující její věrnost dopila. „Ať to dopije manžel, taky mi přece mohl bejt nevěrnej!“

   „To je pravda,“ uznal opodstatněnost její připomínky Havlát a nabídl sklenici s nedopitým Mojžíšovým koktejlem Pecháčkovi, který nepřestával sypat mouku na topení. „V bibli sice není o osvědčování neviny mužů žádná zmínka, ale bylo by nespravedlivý, kdybysme podezřívali jenom vaši manželku. Chlapi přece bejvaj častějc nevěrný než ženský.“

   „A co vy?“ pokusil se Pecháček přehrát svou povinnost na Havláta.

   „Žiju osaměle,“ usmál se Havlát. Proto si ostatně pozval vykladače bible do svého bytu, chtěl mít alespoň nějakou společnost, když od něj partnerka utekla a novou marně hledal. Neustoupil tedy a dál vnucoval Pecháčkovi sklenici. Pecháčková povzbuzovala svého manžela stejnými slovy, kterými on utěšoval ji, když měla vypít svůj podíl, a její jízlivost Pecháčka zabolela. Uraženě položil poloprázdný sáček mouky na okenní rám a jedním hltem vypil zbytek posvátného nápoje.

   Vzápětí začal kašlat a prskat, protože většina hlíny se přirozeně usadila u dna a Pecháček ji spolkl spolu s kalnou vodou. Havlát s Pecháčkovou ho s obavami pozorovali. Pecháček ovšem na sobě nemohl dát najevo sebemenší slabost, protože ta by ho odhalila jako záletníka, a tak se narovnal a jen mlčky zapátral prsty v ústech. Když ruku opět narovnal, cosi cinklo do popelníku a Pecháček pokrčil rameny.

   „Kamínek.“

   Havlát se chápavě usmál a pokynul manželům, aby se zase usadili na pohovku.

   „Já myslím, že už bysme měli jít,“ zaskřípal Pecháček pusou plnou písku a ukázal na svoje náramkové hodinky. „Byli jsme tu s vámi opravdu rádi, ale už je přeci jenom docela pozdě. Máme to domů daleko.“

   Pecháčková začala sbírat jejich věci, a tak Havlát rezignoval.

   „No když myslíte. Ale půjdu vás vyprovodit, na noc se zamyká a nedostali byste se ven.“

   Počkal, až se Pecháčkovi obléknou a nazují si boty a sešel spolu s nimi do přízemí. Tam jim odemkl dveře a vypustil je na noční ulici. Na rozloučenou podal oběma manželům ruku a poděkoval jim za návštěvu - od rozchodu s přítelkyní trpěl depresemi, ale domácí studium bible mu opravdu pomohlo. Pecháčkovi se jen otočili a odcházeli pryč. Pecháčková se pokusila svého manžela obejmout, ten ji však podrážděně odstrčil.

   Havláta mrzela ta zbytečná roztržka.