Lucinka a Karlíček se seznámili během studií na filosofické fakultě. Oba byli podivně vyčouhlí, oba měli brýle a jasnou představu o trvale udržitelném rozvoji. Nejedli maso a chodili vysypávat odpadky o pět bloků dál, kde stály kontejnery na tříděný odpad. Ty se sice později bez jakéhokoliv třídění vyvezly na stejnou skládku jako ostatní smetí, ale to Lucinka s Karlíčkem nemohli vědět.

   „To je to nejmenší, Lucinko, co můžeme udělat pro svoji planetu.“

   Měli na svůj idealismus právo, bylo jim lehce po dvacítce a kdy jindy by měl člověk být idealista, než když je mladý. Intenzivně se zajímali o svět okolo sebe a nenechávaly je chladnými křivdy, jichž se civilizace s navyklou lhostejností dopouštěla na afrických dětech, zvířátcích a dalších tvorech s dojemně smutnýma očima.

   „Je mi z toho tak těžko, Karlíčku.“

   „Mně taky.“

   Bohužel nemohli smutnookým nešťastníkům nijak pomoci, před půl rokem si pořídili vlastního dojemně nemohoucího tvorečka. Byl jim drahý, velice drahý – plínky, dupačky a tisíce dalších zdrobnělin krutě zatěžovaly jejich už tak dost napjatý rozpočet. Živitel rodiny dokonce na okamžik zauvažoval o tom, že by se vzdal mizerně placené, ale útěšně harmonické práce v antikvariátu a zaprodal se nějaké globální korporaci.

   „Přece nebudeš smažit hranolky v MacDonaldu?“

   „Ale něco jíst musíme, Lucinko…“

   Hranolky to rozhodně nebyly. Brambory sice pravidelně tvořily základ jejich jídelníčku, ale při jejich přípravě se hospodyňka vždy vystříhala používání oleje. Vařené brambory střídmě posypané bazalkou mnohem lépe odpovídaly její představě o ekologické stravě. Lucinka s Karlíčkem se prostě snažili žít v harmonii se svým okolím a na oplátku očekávali, že toto okolí bude podobně přívětivé k nim.

   „Žít a nechat žít. To je naše heslo. Viď, Lucinko?“

   „Ano, Karlíčku.“

   Bohužel toto heslo nesdílel jejich soused, pan Rumpík. Lidi nesnášel odjakživa, ale co mu utekla žena s jednonohým invalidou, proměnil se jeho vztah ke světu za zašedlými okny v čirou antipatii. Radostné švitoření Karlíčka s Lucinkou, občas prokládané rychle utěšovaným dětským pláčem, ho dohánělo k nepříčetnosti, a tak každou volnou chvíli věnoval zlepšování zvukové izolace mezi jeho mrzoutským 2+1 a garsonkou lásky.

   „Miluješ mě, Karlíčku?“

   „To víš, že ano.“

   Jeden výčepní mu poradil, aby společně sdílenou stěnu obložil kartóny od vajíček. V potravinách proto za dvacku koupil od skladníka štos prázdných kartónů a večer je začal přitloukat ke zdi. Měl to rozpočítané tak, že udělá deset řad po patnácti kartónech, ale ještě nedokončil ani první řadu a už se ozvalo drnčení zvonku. Na chodbě stál ten obrýlený ňouma a za ním jeho družka jemně pohazovala děckem v náručí.

   „Co chcete?“

   „Dobrý večer, pane Rumpík. Jenom jsme vás chtěli požádat, jestli byste to bouchání kladivem neodložil třeba na víkend. Budí to naše miminko.“

   Rumpík nenáviděl slovo „miminko“.

   „Noční klid je od desíti.“

   „My víme, pane Rumpík, ale přeci jenom… Moc vás prosíme.“

   „No jo. Uvidím, co se dá dělat.“

   „Děkujeme. Opravdu děkujeme.“

   Rumpík se vrátil do obýváku a posadil se do křesla. Pořád držel v ruce kladivo a čekal, až se vedle utiší povzlykávání toho jejich „miminka“. Když byl konečně klid, vstal a začal přitloukat další kartón. Netrvalo dlouho a dítě se opět rozplakalo. Rumpík se spokojeně zašklebil a snažil se sladit rytmus svých ran se štkaním mrňouse za zdí. Už se těšil, až to bude hotové, a on bude mít svatý pokoj od té zatraceně harmonické rodinky.

   „No tak, miláčku, nebreč…“

   „Jak může ten člověk být tak bezohledný, Lucinko?“

   Rumpíkovi šla práce od ruky, netrvalo ani hodinu a celá stěna byla pokrytá hrbolatou vrstvou kartónu. Z vedlejšího bytu už nebyly slyšet žádné rušivé efekty, ale nebyla to zásluha vajíčkové izolace – mladá rodina rezignovala a odešla přespat ke Karlíčkovým rodičům. Zbytečně, protože Karlíček se jako obvykle nepohodl se svými rodiči a hádka spící dítě znovu probudila.

   „Vidíte, co jste udělali!“

   „No bóže, aby ses z toho smrada nezbláznil…“

   Rumpík zatím seděl před televizí a věnoval soustředěnou pozornost sázkovému tiketu. Zrovna říkali čísla středečního tahu a on měl čtvrté pořadí. Mizerných pět stovek, ale stejně ho to potěšilo.