~ TŘI DUŠE ~
(Hřích)


Pak přistoupil jsem k němu,
tak zblízka - cítím strach!
Už třese se a otáčí se…
je pozdě, aby plách!

„Dnes zemřeš, Rafe,
přísahám!“

A on tam stál a věděl sám,
že slova má jsou posledním,
co v životě mu povídám.

Že vítr zprudka začal vát,
rve listy, větve, kácí sad,
vyvrací třešně z kořenů!

Že naposledy začli hrát,
tu píseň, již měl tolik rád.

I já tam ještě vzpomenu,
své Lásky…
i těch jejích zrad.

~

Když srdce sevřel kdosi v něm,
tak ruce svázala mu ta,
která tak zčistajasna smí…


On v postoji svém varovném najednou prozřel - teď už ví,
že těžko zradu omluví,
tomu, kdo kamarádem zván…

Zvoní nám hrana…
koncert hran!

~

A pak to přišlo…

Výstřel, třesk!
a v našich očích blesky, stesk.

A další výstřel, další pád,
zachvěl se, zřítil boží hrad
a z krve postel věčnosti.

Když z přátelství zbyl jenom prach,
tak ruce plné něžnosti
sám Ďábel do propasti stáh.

~

Ve zřítelnicích očí křik,
a pláč a srdcervoucí ryk,
i lítost by jsi zahléd v nich.

Pláč dívenky v ráz šílené,
život i láska spálené,
vyhořel vinou srdce vích!

Ta vina zřící do pekla
teď bere zbraň do rukou svých!

Dívenka k milým poklekla…

Ach, Bože můj na nebesích!
Tří duší bol!
Tří duší past!
Tří duší nekonečný hřích!




VĚNOVÁNO:
Míše Š. + Rafaeli P.