|
Jak se překládá poesie. Pokračování 5
Tak, a teď, když už jsem nakousla tu problematiku snadnosti a obtížnosti překladu, se vám musím k něčemu přiznat. Vy, kdo jste pečliví a nedejbuh ještě překladatelé, tyhle řádky raději přeskočte.
V rámci objektivity musím tedy přiznat, že jsou básně, které překládám po jednom zběžném přečtení a naráz. Pod prvním dojmem. A ještě si troufám zastávat názor, že to je, právě využitím toho prvního dojmu, překlad z nejvěrnějších.
Prostě si přečtu jednu řádku a v tý syrovosti vjemu její obsah a rytmus napíši česky. Tady je největší nebezpečí, že podlehnu jazykovému znění originálu. Takže samozřejmě si to pak v češtině přečtu ještě několikrát a snažím se zjistit (aniž bych pochopitelně měnila rytmus, protože ten bývá velmi věrný), jestli to opravdu zní česky. A ono to kupodivu většinou česky zní.
A teprve potom si sednu a několikrát, i s přestávkami, si přečtu znovu originál, abych ho vstřebala jak se patří. A pak znovu překlad. A je to ono. A já vím, že se mi to povedlo.
Tohle dokážu jenom s volným veršem.
Nalistujte si zpátky Davidkovovy Cypřiše, Poušť, přečtěte si následující Listopad a Bdící města, a vzpomeňte si na to, až budete číst jeho Nebeskou poemu, protože tyhle překlady vznikaly právě tímto způsobem.
Davidkov
Listopad
I kdybys vykřikl, sotva ti ptáci odpovědí,
ani když do studny pohled svůj spustíš – aby ses
ulovil
na světlo z nebe mezi větvemi. Svítání
bude padat
a střemhlav přes holá pole koně jako jehly červené
budou zašívat
rezavé šátky vesnic na ramenech noci.
Déšť tě hledá po hmatu v poli, jako matka
hledá své ztracené dítě.
Nekonečnem uhlíky rozmlouvají. Chléb nahřívá
černou tvář na žárem.
Pes však leží před prahem jak závěj sněhu.
Proč jen tě z téhle představy zamrazí?
Podaří se ti, oblečen v bílé, přijít domů,
předstižen vánicemi, které jak opilí
přátelé
ztrácejí rovnováhu a sotva trefí cestu,
nebo ti havran sedne na rameno – němý,
s křídly naježenými
a bude klovat vzdálená mlhavá světélka
chalup
jako ztracená zrna v brázdách?
Déšť tě hledá po hmatu v poli, jako matka
hledá své ztracené dítě.
Slza – budeme se vysmívat jejímu žalu,
protože ona, naivní, v čase našeho zrození
nás zradila
propasti, k jejímuž břehu kráčíme neúnavně,
nebo necháme kroky její naděje
vystoupit
po našem vzdáleném křiku, tak jako oceán
v době přílivu vystupuje
po stupních oblaků, aby se ohřál pod hvězdami?
Slza nás všechny pochová, zdali však vzkříšení
nám slíbí?
A stále stejně déšť nás hledá po hmatu v poli,
jako matka hledá své ztracené dítě.
Davidkov
Spící města
Dimitru Gujevovi
Ta nervózní města: Procházejí se
uprostřed noci,
nemohou usnout. Vycházejí se nadýchat
čerstvého vzduchu. Vítr hvízdá kolem nich –
a ona se zdviženými límci kaštanů a topolů
mlčky kráč ejí po asfaltu.
Potkával jsem je tou dobou
a říkal jsem jim: “Dobrý večer” –
a díval jsem se
jak ohýnek cigarety svítí
jim v dlani. A slyšel jsem důrazné
tikání
tisíců budíků, které je objímalo
ze všech stran. Neúprosné připomínání
zítřejšího dne leží, podobné kapsli,
pod hodinami. Ráno, raníčko
ostrým zvonkem vybuchne nebe -
a rozední se.
A u prostřed noci se města znovu vydají
nemohouce usnout – hledat
ticho –
a neurastenickým gestem si budou zapalovat
štiplavé cigarety…
V naprostém kontrastu ke způsobu překládání, o kterém jsem se zmínila naposledy, jsou ty překlady, které teď budou následovat.
Jsou to verše s převážně pevnou formou, většinou krátké, sevřené a s pravidelným rytmem. Nedávají prostor vlastní interpretaci. Jsou svázány zákonitostmi, které je potřeba při zachování věrnosti originálu naprosto přesně dodržet.
Následující překlady rozhodně nevznikaly naráz. Pokud jsem se s nimi netrápila, alespoň jsem si s nimi vyhrála. Puškinovu báseň Růže, považuji v tomto směru za vrcholnou ukázku. Její krátký, pravidelně se rýmující verš, vyjádřený vždy jen dvěma – třemi slovy, svou obtížností doslova provokuje k překladu.
A přitom to všechno zní na první pohled tak jednoduše. Posuďte sami:
Javorov
Vidění
Jsi poupě křehké růže v máji – něžný plen
a v jitru májovém se pro bouzí můj sen,
když den vstane…
Pak v lásky nesmírné mé znojných paprscích
jenom pro mne vykouzlíš svůj květ a vůni
a na hrudi mé se budeš slunit
pro potěšení očí mých.
Javorov
Závěť
Jedinou závěť, bratři, chci vám zůstavit:
umřu-li v míru, nedej bůh, či na poli
vprostřed bitvy – nechť vás srdce zabolí.
Nechci být červům napospas. Pro můj klid
tu svatou závěť svatě chraňte v sobě.
Moje mrtvé tělo ohněm proměňte v prach.
Pak vprostřed moře, bouřím, z kterých jde strach
ho svěřte. Tam líp budu spát, než v hrobě.
Javorov
1900 – 1901
Zlověstný šepot, nenávist bloumá
a zmijím jedem se srdci cloumá,
člověka člověk nezná a soudí…
Prokletý démon, zvaný vojna,
žíznivý krve nad námi bloudí.
Rozume, promluv! – osvětli noci
ty slunce jasné! Dokonce slepci
ať vidí hrob svůj, který se tlemí…
Lidé ať nejsou mstiví soci,
kteří jsou teď slepé vášně plní.
Javorov
Toužení
Vždy stále stejné toužení
a stále stejné bloudění,
do jejichž konce vidět nemám.
Zrak stále vpřed jen upřený,
tam, kde se rodí nové dny,
k přístavům, které vůbec neznám.
Puškin
Bouře
Viděl jsi dívku na skále
oděnou v bílém nad vlnami,
když bouře lítá řádí zle
a moře s břehem bit vu svádí,
kdy každou chvíli blesku svit
ji ozáří svým světlem zlatým
a vítr, neznající klid,
soupeří s šatem rozevlátým?
Nebesa, vlny, bouře, blesk –
mísí se spolu v divé kráse,
však půvabu té dívky, věř,
jen ztěží to vše vyrovná se.
Puškin
Anděl
Ve dveřích ráje anděl něžný
svou hlavu skloniv jasně plál
a démon temný, nepokojný,
nad pekelnou propastí stál.
Duch strádání a pochybností
to světlo čisté v sebe vpil
a nechtě, pocit smířlivosti
s ostychem prvně pocítil.
Odpusť – pak řekl – světlo světel
ne nadarmo jsem uhlídal:
Ne vše jsem v nebi nenáviděl.
Ne vše jsem v světě přezíral.
| 
