Za probdělé noci, kterou strávil jsem převážnou měrou

    bdící nad omšelou vědou, napůl spánkem zajat již,

    polosnící, znenadání zaslechl jsem zaklepání,

    velmi jemné zaklepání, na dveře, jen náznak spíš.

    Že by host? To zaťukání na dveře jen vytušíš:

                   jedno jen – a nic už víc.

    Vidím to jistě, jako dnes, byl chladný, temný prosinec,

    kdy každý uhlík vrhal lesk mihotavý do dlaždic.

    Toužil jsem jen dočkat rána, četba knih už nepomáhá,

    v srdci stále zeje rána: Lenory už není víc.

    Lenorou teď bývá zvána anděly jen, nikým víc.

                  Bezejmenná není nic.

    Pak hedvábné mihotání rudých záclon znenadání

    Moje srdce hrůzou ranní, jakou nepoznal jsem dřív.

    Srdce buší v nepokoji, zbytečně si opakuji:

    “Je to host tam v předpokoji, čekající u dveří.

    Pozdní host tam v předpokoji, čekající u dveří.

                  Pouhý host a nic už víc.”

    V tom se duše strachu zbaví a já pravím bez váhání:

    “Vstupte, pane nebo paní. Po pravdě vám mohu říct,

    jak mne zmohlo usínání, vaše jemné zaklepání,

    podobné spíš zašeptání, přeslechl jsem jako nic.

    Jistě to však není zdání. Otvírám, tak vstupte již.”

                   Vešla tma však – a nic víc.

     Stojím tam, tmou pohlcený, čekající v roztoužení,

     morbidní mne jímá snění, jako nesnil nikdo dřív.

     Vtom je ticho prolomeno. Lenořino křestní jméno

     šeptem slyším vysloveno, že ho téměř neslyšíš.

     To já šeptám její jméno. Ozvěnou je neztišíš!

                   Jen to jméno – a nic víc.

     Navracím se do pokoje, srdce plné nepokoje,

     chvěji se a zas to tu je, podobný zvuk jako dřív.

     “Ano, teď už to vím jistě, je to na okenní římse,

     záhada ta vysvětlí se, je to prosté jako nic.

     Záhada ta vysvětlí se za okamžik jako nic:

                    je to vítr a nic víc.

     Bouchnu sem tam okenicí, když koketně čepýřící

     havran, vážně kráčející, jako pohádkový div,

     sotva po mně pokukuje, jako pán se nakrucuje,

     na sochu se usazuje, vážný jako černý mnich.

     Jako pán se nakrucuje tenhle divný hrdopych.

                    Usedá a nic už víc.

     Pak ten celý ebenový pták, co na soše si hoví,

     distingovaný až snový, vykouzlil mi na rtech smích.

     “Ač vypadáš ošuntěle, jistě odpovíš mi směle.

     K Plutonově říši celé cožpak bránu nestřežíš?

     V pochmurné své ctnosti smělé, své jméno mi prozradíš?”

                    Odpověď zní: “Nikdyvíc”.

     Byl jsem trochu udivený Havranovou odpovědí,

     vždyť v ní žádný smysl není, nevím zase zhola nic.

     Kdopak to kdy slyšel věru, aby v noci na návštěvu

     přilétl tvor toho zjevu, aby pověděl vám víc.

     Aby v noci na návštěvu přilétl tvor, jak to říct,

                    s divným jménem: Nikdyvíc.

     Ale Havran opuštěný, na mé soše usazený,

     celou duší obsažený v jednom slově: “nikdyvíc”,

     nepronese slovo jiné, ani pírkem nepokyne,

     dokud se rtů mých nesplyne: “i mých přátel není víc!

     K ránu všechno se rozplyne, i ty jistě odletíš.”

                   Pak pronesl: “Nikdy víc”.

     Udiven jsem, ohromený, tou případnou odpovědí.

     “Hloupost, na tom přec nic není, v zásobě má sotva víc.

     Zřejmě lapen nešťastníkem, jemuž život stal se peklem,

     Nepochytil nic víc, než ten nudný žalozpěv, nic víc.

     Věčně opakovaný ten nudný žalozpěv, nic víc.

                   Pouhé nikdy - nikdy víc.”

     Svým zjevem však Havran snění chmurné znovu v úsměv mění,

     Čelem k němu, k soše, k dveřím, přemítám, co chtěl mi říct.

     V křesle sametu si hovím, v představivosti své lovím,

     co pták, zjevem osudový, tenhle zlopověstný sýc,

     hnusný vyzáblý a snový, z dávnověku měl mi říct

                  krákoravým “nikdyvíc”.

     Hádám, zdali smysl tu je, v tom, co ten pták deklamuje,

     zatímco mi propaluje nitro ohněm zřítelnic.

     Samet křesla tiše hladí (kde mou hlavu spánek mámí)

     lampa světlem mihotavým, jako matné světlo svíc.

     Ten samet však nepohladí, nezkonejší její líc.

                  Žel už nikdy, nikdy víc.

     Náhle vzduch byl vůní sytý kadidelnic kdesi skrytých,

     kroky serafínů tichých na podlaze neslyšíš.

     To poslové nebes němí nesou nápoj zapomnění.

     “Oddechni si, vše se změní, vzpomínky už nevrátíš.

     O Lenoře zanech snění, nápojem se utišíš.”

                  Krákl Havran: “Nikdy víc”.

     Proroku, ať zlý či dobrý, pták-li jsi, či ďábel podlý,

     pokušitelem ať zlobným, nebo bouří, hřímajíc

     vyvržen jsi v opuštění, v tuto zemi, kde nic není,

     kromě hrůzy mého snění, zjev mi kruté pravdy líc.

     Což nenajdu utišení? Zaklínám tě, zjev mi víc.

                  Krákl Havran: “Nikdy víc”.

     Proroku, ať zlý či dobrý, pták-li jsi, či ďábel podlý,

     rci, pro oblouk Nebes zdobný, Boha, jehož smíme ctít,

     duši žalem obtížené, zdali v ráji odloučeném,

     tu, jíž andělé zvou jménem, obejmout smí, svaté nic,

     tu, jíž andělé zvou jménem, zářící a vzácné nic?

                  Krákl Havran: “Nikdy víc”.

     Toť poslední slovo ptačí, či ďáblovo – rozchod značí.

     Vrať se – povýšeně křičím – temnotě a bouři vstříc.

     Táhni, ty prolhaný ptáku, ani pírko na památku

     v samotě své, plné zmatku, nechci vidět nikdy víc.

     Pusť mé srdce ze zobáku, táhni, ať už jen jsi pryč!

                  Krákl Havran: “Nikdy víc”.

     Havran nepohnutě hledí, stále sedí, stále sedí

     na mé soše nic netuše, nepohne jím vůbec nic.

     Jako ďábel, žádná změna, pohled slitování nemá,

     Říše stínů rozprostřena pod lampou, jak v světle svíc.

     Moje duše zatracena, ve tmě stínů, sténajíc,

                  nevznese se – nikdy víc!