|
Ospalá siesta v trávě
přikrytá je dlouhými stíny snu Gustava Eiffela,
na jazyku hřeje příslib slunce
a hlídačovo pobavené oh-la-la.
Jiskřivě zelené je prokletí básníků…
žel útěky z reality končí střízlivou přítomností.
Snad zůstal jsi mým nulovým bodem,
proto všechny s tebou měřím dál.
Stejně jako Paříž mám,
zdá se,
i já svůj Notre-Dame.
Třistajedenácti jazyky nese se
náměstím Abatyší láska a smích,
mně do zad štěká tu
mrazivý pocit déjà vu.
Uvnitř chrámu dotknu se stínů,
co svázané k sobě ztrátami
v kamenných dlaních spí.
Zapálím svíčku a přeji si
umět znova milovat.
Beze strachu z minulosti.
Prostě zase jen tak...
| 
