"Haló! Ryane! Nenech mě tu čekat!" ozvalo se ze tmy, když jsem se naklonil do okna.

"Ignis, co tu děláš?" křikl jsem pln radosti a vyběhl ven, kde stála drožka s koněm. Ignis v šatech do deště z mého kufru seděla na kozlíku a krotila uhnaného koně, který ještě stále vyburcovaný přešlapoval na místě.

"Naskoč si! Jedeme k mokřadu!" křikla a její šaty se zaleskly v měsíčním svitu. Smála se a já k ní přiskočil. V okamžiku rozjela povoz tak rychle, až jsem málem spadl. Pevně jsem se zachytil dřevěné lavice a zapřel nohami o podlahu. Ujížděla tmou naprosto neohroženě a i přesto, že já před námi neviděl ani na pár centimetrů, prorážela temnotu a s bravurou vybírala každou zatáčku, která se před námi objevila.

"Ignis! Proč tak rychle?" volal jsem do jejích vlajících vlasů, které mě střídavě švihaly přes obličej a střídavě ubíhaly po větru daleko za nás do tmy. Neodpovídala. Jen se hlasitě smála a já se při nájezdu do nejbližší zatáčky neudržel a spadl do pichlavého křoví. 

Sedl jsem si na postel a koukal na pootevřené okno. Po chvíli se zvedl a šel zatopit do malých litinových kamen. Okamžitě se v místnosti udělalo horko i přesto, že dřevo nebylo moc suché, ale naštípané odřezky ze zbytků z podlahy hořely i tak. Uvařil jsem si čaj a do rána se už bál usnout. Hned jak se začalo rozednívat, oblékl jsem se a vyrazil směrem ke Connelu. Na statku se dozvěděl, že je Ignis ve sladovně v Obanu a tak jsem sedl na nejbližší vlak. Uvelebil se u okýnka a sledoval poměrně stále stejnou krajinu. V Obanu jsem vystoupil na peron a vydal se k nádražní budově. Kolem mě projel drážní manipulant s povozem plným kufrů. Ihned jsem se zarazil a vrátil se za ním.

"Haló! Pane," zavolal jsem hlasitě, "Můžu se zeptat, odkud máte ten dvoukolák?"

"Co je vám do toho," odpověděl chraplavě a nevraživě muž a pokračoval v chůzi.

"Haló! Počkejte! Je to pro mě důležité. Znám ho," pokračoval jsem, neboť jsem v povoze poznal dvoukolák Bruce Curtise. Pamatoval jsem si zvláštně kovaný střed loukoťových kol, který se na první pohled výrazně lišil od jiných povozů. Byl jistě dílem zručného kováře. Malá hlavička, vykovaná uprostřed kol byla značně orezlá. Její obličej se při jízdě otáčel tak intenzivně, že i jen samotný pohled na ni vyvolával závratě.

"Počkejte!" dohonil jsem muže s dvoukolákem a troufale ho chytil za rameno.

"Co ode mě chcete?" zadrmolil ještě nepříjemněji než před tím a jedovatě se na mě podíval.

"Znám ten povoz. Dneska se mi o něm zdálo," snažil jsem se vyvolat zájem, aby mi už dál neutíkal.

"Zdálo?"

"Ano. Zdálo. Zdálo se mi o Bruceovi," vypověděl jsem naléhavě. Muž se ještě více zamračil, otočil se ke mě zády a chvíli nehnutě stál. Pak lehce otočil hlavou a jakoby do pléna tiše pravil něco, čemuž jsem vůbec neporozuměl.

"Cha´n eil cleith air an olc, ach gun a dheanamh!" otočil se zpět k dvoukoláku, popadl ho za oj a pokračoval v chůzi.

"Počkejte! Nerozumím Vám!" volal jsem za ním a neodbytně ho následoval. Náhle se zastavil. ještě dříve, než jsem ho stačil doběhnout.

"Bha mise ann an dé," vyhrkl na mě s vykulenýma očima a opět se rozešel.

"Já Vám ale nerozumím!" křičel jsem za ním a doléhala na mě bezradnost.

"Pojďte sem!" sykl na mě poblíž stojící muž v drážní uniformě a naklonil se ke mě. "Říkal, že tam včera byl." pravil a cukl pohledem směrem za odcházejícím podivínem s dvoukolákem. "Učte se gaelsky, pane!" dodal ještě a šel si po svých. Vyběhl jsem před budovu nádraží. Tajemný muž už sundal kufry před dveře úschovny a chystal si zapálit. Přiskočil jsem k němu a škrtl sirkou v dlaních.

"Víte, že Vám nerozumím, tak proč na mě tak mluvíte?" tázal jsem se rozhodně a přímo.

"Nechte mě na pokoji!" ujistil mě ve svém jednání a dále si hleděl svého.

"Byl jste včera u mokřadu?"

Muž se zarazil, neboť si myslel, že jsem mu nerozuměl. Tázavě se na mě díval a pak pravil:

"Ano. Vždyť Vy taky, jestli se nepletu."

"Byl to ale jen sen!" křičel jsem na něj už dosti nahlas, neboť ona nerozhodnost a jeho nevole mě přiváděly k šílenství.

"Nebyl, mladý pane," usmál se podivně a vypadalo to, jako kdyby se chystal sdělit mi důležitá fakta. Posadil se na zaparkovaný dvoukolák a natáhl poslední šluk z cigarety.

"Co jste mi to před tím řekl?"

"Mladý pane, zlo tu před Vámi nezatajím, ale můžu Vám poradit, jak se mu vyhnout," pravil dosti tajemně a tvářil se naprosto vážně a odhodlaně. Opřel se lokty o stehna a sedl si, jako kdyby odpočíval po těžké práci a pokračoval:

"Jednou jste jí viděl a to se už nikdy nezmění. Teď s myšlenkou na ní budete do konce života bojovat, nebo jí v horším případě podlehnete. Jak se to stalo Bruceovi. Ale viděl jsem Vás včera s kabátem naruby. Kdo Vám to poradil?" ukončil muž otázkou a zhluboka si odkašlal.

"Ignis Cooková," odpověděl jsem. On se zadíval do země a požádal mě o další cigaretu. Zapálil jsem mu v očekávání dalších jeho slov.

"Děláte dobře. Nikdy Vás nesmí napadnout to změnit. Takle nad Vámi nemá žádnou moc."

"Včera to nebyl sen?" vrátil jsem se přímo a stroze k prvopočátku našeho hovoru.

"Skončil jsem tu kolem šesté hodiny," pokračoval, "Nechal jsem káru zaparkovanou tady před nádražím, domů jí netahám. Chodím kolem mokřadu každý den, ale včera byla taková mlha, že jsem zůstal tady v hospodě, jestli se trochu nerozpustí. Když byla už hluboká tma a mlha neustupovala, šel jsem. Upřímně, mladý pane, to, co Vám tu vyprávím, nemusí být jen čistá pravda. Uznejte sám! Byl jsem ožralej a jsem už dost starej na to, abych občas viděl věci jinak, než doopravdy jsou. Ale zkuste tomu uvěřit!" přejěl jazykem ze strany na stranu po vrásčitých rtech a zamlaskal s přáním dalšího kouření. "Nohy mě neposlouchaly, to uznávám. Jinak bych si Vás ani nevšiml. Nevím jak dlouho jsem tam ležel," pravil a rukama si třel špinavé kalhoty po stehnech. Drolil zaschlé bahno. Zřejmě špínu ze včerejšího večera. "Když jsem se přetočil v trávě na bok, všiml jsem si, že ležíte na širokém kmeni. Byl jste mi ale u prdele, mladej pane. Víc mě zajímal můj dvoukolák. Stál poblíž vody a ten kus kamene na něm zrovna odvazoval Bruce. Ten kluk mi nedá pokoj. Od doby, co se tady utopil, ho vídávám často. Chce to s ní zkoncovat, ale nikdy si nenechá pomoct. Možná jsem už starej nebo jen tak vypitej, ale nějak jsem se s tím jeho přízrakem sžil. Nemluví se mnou a furt jen tahá ten náhrobek."

"Se mnou mluvil," vstoupil jsem mužovi do řeči.

"Opravdu? Tak to máte víc štěstí, než já," posteskl si a zhluboka oddechl.

"Nic důležitého mi ale neřekl. Chtěl jen pomoct s tím kamenem."

"Cože? Pomoct? Mladej pane, to není jen tak. Po mě nikdy pomoct nechtěl. Pomohl jste mu?"

"Ano. Tu desku jsem ale neudržel."

"No vidíte. Takže dokázal to samé, co dokáže i bez Vás."

"Pokaždé se znovu a znovu utopí?"

"Ano. Jakoby mu nedávala pokoj ani po smrti. Pokaždé to dopadne stejně. A on se stále snaží o to samé."

"O co?"

"Chtěl se jí zbavit."

"Náhrobkem?"

"Ano. Přesně tak. Říkal jste vlastně, že Vám to neřekl."

"Co mi měl říct?"

"O Conchobarovi a celém původu Deirdre."

"Vím jen o jejich cestě zpátky do Ulsteru."

"O domu Rudé větve?"

"Ano to už znám."

"Když tam přijeli, poslal k nim Conchobar bývalou Deirdřinu chůvu na výzvědy," rozmluvil se muž.

"Ano, to už také vím. Vrátila se zpět a lhala o Deirdřině kráse."

"Proto poslal ještě dalšího špióna, Gelbanna. Ten špehoval u oken domu Rudé větve a sledoval Deirdre, jak hraje s Naoisem šachy. Nebyl to však dostatečně opatrný špion. Prozradil se a Naoise si ho všiml. Vší silou po něm hodil šachovou figurkou a vyrazil mu oko. I přesto se však vrátil a spravil Conchobara o bezmezné Deirdřině kráse. Tak začaly dlouhé boje a skoro celé královo vojsko bylo pobyto. Dům Rudé větve nedobyli."

"Jak tedy Naoise zemřel? Jeho jméno bylo na tom náhrobku."

"Ano, ten náhrobek je jeho. Zemřel rukou polodivocha Eoghana, pro kterého král poslal, když se mu nepodařilo dům dobýt. Eoghan měl s Naoisem nevyřízené účty. On mu kdysi zabil bratry. Ale to sem teď nepatří. Abych už dál neplýtval mým ani Vaším časem, mladý pane, Eoghan mu usekl hlavu. Stejně tak jeho bratrům. Všichni byli pohřeběni v Ulsteru a Deirdre dovedena ke Conchobarovi. Byla však od té doby jako duch. Bledla a ztrácela svou krásu. Když se na to král už nemohl dívat, rozhodl, že jí odveze z Ulsteru pryč a nechá provdat za Eoghana. Když při cestě projížděli kolem Naoiseova hrobu, Deirdre vyskočila z vozu a rozbila si hlavu o náhrobní kámen. Už rozumíte?"

"Jistě, ale co Bruce?" trápila mě neustálá nevědomost o prosněné noci.

"Jak jste mě vůbec našel?" odbočil náhle muž.

"Nehledal jsem Vás. Náhodou jsem zahlédl, že táhnete stejný dvoukolák jako Bruce."

"Vždyť vím. Omluvte mou pamět, která už tolik neslouží," pravil po tom, co mi vylíčil kus té legendy a já jeho omluvě ani za mák nevěřil.

"Mám namířeno do sladovny za Ignis Cookovou," řekl jsem a muž se opět podivně zamračil.

"Mladý pane, nepátrejte po tom dál! Nedostanete se z toho ven," chtěl mě odradit vážným výrazem ve tváři, který jen trochu narušovalo uslintané pokukování po další cigaretě. Dal jsem mu ji. Zapálil si a rozkašlal se tak mohutně, až jsem začal pomýšlet na lékařskou pomoc. Po pár minutách se uklidnil a zůstal přihrbeně opřený s hlavou sklopenou k zemi. V pravé ruce mu doutnala cigareta a sloupec dýmu se převaloval o zestárlou tváž a mizel směrem k obloze. Jeho oči byly skelné a zdárně odolávaly náporu kouře.