Ten večer už Ignis nepřišla. Po hodinové rozmluvě s Douglasem mi byl ukázán malý pokoj v druhém patře, kde jsem se mohl vyspat. Dotlačil jsem oba kufry do rohu místnosti, oknem pustil dovnitř chladný vzduch zvenku a nebránil se spánku. Pokoj byl sám o sobě chladný a nepříliš útulný. Vysoké obložení po stěnách mě obestíralo jako ohrada a cítil jsem se mezi ním jako někde hluboko ve studni. Podobně vlhký vzduch jsem cítil po celou dobu usínání. Po nějaké době mě probudilo bouchnutí otevřeného okna. Venku se zvedl vítr a rozehrál zvonkohru na křehkých tabulkách rámů. Zvedl jsem se a okno zavřel. Když jsem dotáhl kličku a chtěl opět znovu ulehnout, všiml jsem si světla v protější části statku. Zvedl jsem ze země hodinky, neboť v místnosti nebyl noční stolek a natáčel jimi tak dlouho, až jsem ve tmě rozpoznal polohu ručiček. Bylo půl druhé ráno. Dále jsem však po tom, kdo takhle hluboko v noci svítí, nepátral a znovu po chvíli usnul. Dlouho jsem však nevydržel. Budil jsem se, ačkoliv jsem neměl žádný důvod. Když už jsem potřetí během chvíle otevřel oči, zvedl jsem a zadíval se z okna na nádvoří statku. Světlo už v okně naproti nesvítilo a bylo za deset minut dvě hodiny. V kapse kalhot jsem nahmatal cigarety a jednu si zapálil, hned potom otevřel okno a vyfukoval kouř do větru. Vtom jsem uslyšel bouchnutí dveří a v temnu dvora uviděl siluetu postavy, jak rychlým krokem přebíhá k vratům do stáje. Opatrně je otevřela a já podle pohybů rozpoznal Ignis. Ve větru jí vlál rozepnutý plášť a na nohou měla vysoké jezdecké boty. Zmizela na chvíli ve stáji a po pár minutách vyšla s ustrojeným koněm, avšak bez sedla. Přešla s ním nádvoří a ztratila se mi ve tmě za rozvalenou bránou. Dlouho jsem nečekal, hodil na sebe kabát a boty a seběhl ze schodů dolů. Potichu otevřel dveře a vyrazil do tmy za ní. Jakmile jsem proběhl branou, uvědomil si marnost svého jednání. Kolem dokola byla krajina zalitá černou tmou a čím dál více se zvedal vítr. Otočil jsem se a šel zase zpátky do statku. Takhle jí přece nemohu najít a vůbec ne bez koně a po chvíli jsem dokonce zapochyboval o svém unáhleném zájmu o nočním výletě té mladé dívky a v poklidu a chladně se vydal zpátky ke dveřím. Jakmile jsem zatlačil za kliku, pohladil mě po zátylku až nepříjemně teplý závan větru. Prudce jsem se otočil a ihned si vzpomenul na vlahý vítr v drožce při cestě sem. Pustil jsem ledovou kliku a ruku natáhl vstříc zvláštnímu závanu. Cosi se ve mně zlomilo, či snad právě narodilo. Asi pocit nutnosti jít za teplým vířením větru. Najednou jsem stál opět za hranicí statku a závan mě táhl dále do tmy. Po několika krocích po příjezdové cestě jsem pod nohama ucítil měkký polštář z polehlé trávy. Sešel jsem do louky a chůzí se pohupoval po vlnách vysoké trávy uhlazené větrem. Šel jsem dlouho, stále ovíván vlahým větrem a bez rozmyslu jsem se nechal vést tmou. Měl jsem pevné boty, proto jsem si ani nevšiml, že se podloží postupně mění v mokrou bažinu. Dovnitř se nedostala ani kapka vody a v černé tmě jsem neměl přehled, kam mě kroky vedou.

Najednou jsem došel k řadě mladých stromů. Po hmatu jsem osahal nepříliš vzrostlé osikové kmeny a lehce tím hájkem protančil jako na plese masek. Na chvíli totiž vysvitl poloviční a nepříliš jasný měsíc. Stačil však vykreslit siluety stínů všech těch štíhlých osik a proměnil bažinatý remízek v parket plný tanečníků, kterým se právě zastavil čas. Noční rosa dávala prostoru lesklý vzhled a mě nic nebránilo vstoupit.

Ve chvíli kdy jsem dlaněmi opouštěl poslední větve mladých osik a chystal se vkročit do měkké trávy, která jak peřina ležela přes močál plný bahna a rašeliny, chytl mě někdo prudce kolem krku a strhl na zem. Leknutím jsem se začal prát, ale zapadl jsem tak hluboko do porostu, že mě okamžitě stonky svlačců a dlouhá stébla trav znemožnila jakýkoliv pohyb. Chtěl jsem se otočit, ale neznámý útočník mi s vypětím sil stahoval kabát a udržoval mě tím na zádech. Škubal jsem s sebou a snažil se vstát. I přes natržení rukávu se mu podařilo mě odstrojit. V tu chvíli jsem spatřil Ignis. Rozeznal jsem její postavu, ale než jsem stačil něco říct, strhla mě opět za ramena k zemi. Bravurně naučeným pohybem obrátila naruby můj kabát, rukou v kožené rukavici mě zacpala ústa, ve tmě vyhledala mé vyděšené oči a naléhavě pokynula, ať se obléknu. Jakmile jsem se uklidnil, pustila mě a lehla si ke mně do trávy.

„Co to má znamenat?“ zašeptal jsem skoro neslyšně.

„Podívejte,“ odvětila Ignis a přikrčila se ještě hlouběji do trávy.

Kus před námi, uprostřed tmavého mokřadu se rozsvítilo bleděmodré světlo. Plápolalo jako malá lucerna volně se vznášející v prostoru. Zprvu jsem si ani neuvědomil, že horký vzduch, který mě celou cestu vábil, zmizel jak pára nad hrncem a do mě zalézala nepříjemná zima. Měl jsem promočené boty, ačkoliv jsem před tím nic necítil. Jako kdybych vystoupil z nějaké ochranné schránky. Světlo sílilo a pomalu získávalo tvar ženské postavy. Nevěřícně jsem zíral, jak se drobný namodralý plamínek měnil v zářící postavu nahé dlouhovlasé dívky. Stále se vznášela nad nevábně vonící vodou a jako dým se pohybovala ve slabých závanech vzduchu.

„Proboha, co to je?“ zahýbal jsem potichu ústy, co nejblíže u ucha ležící Ignis.

„Bludička,“ pravila s naprostým klidem a pozorovala dál zářící postavu.

Odpověď mi nestačila. Strčil jsem do ní ramenem a gestem poukázal na svůj obrácený kabát. Usmála se a zatahala za svůj světlý plášť a já si všiml, že ho má naruby stejně jako já.

„Bludičky nemají moc nad nikým, kdo si obleče šaty naruby. Je to pověra, ale funguje. Věřte mi. Pak je můžete pozorovat a nic se Vám nestane. Kdybych Vás nechytla, byl byste už po krk v bahně,“ vysvětlila mi Ignis.

„Je najednou hrozná zima,“ pokračoval jsem.

„Ona Vás chytla už v Connelu. Ten teplý vánek byla ona. Proto jste nic necítil a šel jste za ním. Necítil jste mokro ani zimu. Když jsem Vám obrátila kabát, probudil jste se,“ pravila naprosto věrohodně dívka a usmála se. Hned na to pokračovala: „Jen mi nejde do hlavy, jak se odvážila až k nám do domu. To ještě nikdy neudělala.“

„Neodvážila se k vám do domu. Ucítil jsem jí až před bránou,“ odvětil jsem.

„Co jste dělal před bránou?“ zeptala se rychle Ignis a zírala mi při tom do očí.

„Vyběhl jsem za Tebou,“ odpověděl jsem a ona se usmála.

„Za mnou? Proč?“

„Nevím. Všiml jsem si, že odjíždíš a nějak jsem cítil potřebu zjistit kam,“ snažil jsem se nějak popsat svůj úmysl, kterým jsem si však nebyl jistý ani já sám. Ignis se usmívala a bylo vidět, že to ze mě páčí celkem ráda. Ještě chvíli se na mě dívala a snažila se co nejvíce rozkoukat tmu.

„Vždycky se jí ráda dívám do očí,“ pravila náhle a vytáhla z kapsy malou píšťalku vyřezanou z osikového dřeva. Vložila si jí do úst a lehce pískla. V tu chvíli se půvabný přízrak rozhlédl a zaparkoval pohledem směrem k nám. Uviděl jsem okouzlující světle modré oči v nádherném obličeji. Mlžný opar se vlnil kolem hlavy zářící ženy a ubíral tak na její zřetelnosti. Ještě párkrát zakroutila hlavou, několikrát se lehce ztratila a zase objevila, když nakonec zmizela úplně.

„Vždycky zmizí, ale za ten pohled do jejích očí to stojí,“ uzavřela to nádherné divadlo Ignis.

„Děláš to takhle často?“ ptal jsem se okamžitě.

„Chodím sem hodně. Jsem fascinovaná její krásou a ráda se na ni dívám. Myslím, že už o mně ví a přesto se mi ukazuje,“ vysvětlovala Ignis s naprostou vážností.

Stále jsem nemohl uvěřit tomu neskutečnému divadlu, i když už bylo po všem a vlhkou trávou jsme se brodili k místu, kde byl uvázaný její kůň.

Do statku jsme dojeli skoro nad ránem. Začínalo znatelně svítat a já byl tak unavený, že jsem zůstal ve svém pokoji do oběda. Asi na dvě hodiny jsem usnul.

Když jsem těsně po poledni sešel dolů, nenašel jsem v domě nikoho. Vyšel jsem na dvůr a zadíval se na mračnou, ale přitom světlou oblohu. Nevypadalo to na déšť, ale slunce také neprosvítalo. Stál jsem ještě trochu rozespalý na prahu dveří a hledal po kapsách cigarety. Byl jsem včera v noci ze všeho tak rozladěný, že jsem zasunul sirky do stejné kapsy u vesty jako cibule na zlatém řetízku, a cigarety do kapsy u kalhot. Zapálil jsem si a pohledem vyhledal použitelnou lavici k sezení. Vydal jsem se k ní a rukou oprášil zbytky slámy a zaschlého ptačího trusu. Vtom se ve dveřích objevila Ignis. Vypadala podobně rozespale jako já, jen místo cigarety držela široký hrnek kávy.

„Dobré ráno,“ pravila unaveným hlasem a došla k mé lavici. Natáhla ke mně ruku s hrnkem a já se s radostí napil a s polknutím ze sebe vypravil to samé. Podal jsem jí zapálenou cigaretu a sledoval, jak s mohutným vdechnutím popustila zbytky kouře z úst na svobodu.

„To se mi nezdálo, že?“ zeptal jsem se okamžitě a přitom věděl, že otázku pokládám jen formálně, protože nevím, čím začít konverzaci. Ignis se rozzářila a zakroutila hlavou.

„Ví o ní ještě někdo?“ pokračoval jsem.

„Myslím, že ne,“ odsekla stručně Ignis a zadívala se na nebe před sebou. Přitom se spokojeně usmívala a pohrávala si s pramenem vlasů spadlým z čela do obličeje. Pak lehce zvážněla, jakoby se zamyslela nad něčím důležitým, ale hned zase nechala své oči prosvětlit štěstím. Nemluvila, ale z jejích pohledů jsem četl, vše, co jsem zatím číst potřeboval. Bylo mi vedle ní dobře, ačkoliv jsem jí znal teprve druhý den.

„Co to vezete?“ zeptala se nečekaně.

„Proč se na to ptáš? Myslel jsem, že mi řekneš něco víc,“ odvětil jsem nechápavě.

„Řeknu, ale až mi řeknete, co to vezete,“ ušklíbla se a mírně si poposedla blíž ke mně a pohledem ze mě začala páčit odpověď.

„Takové jiné šaty,“ neobtěžoval jsem se delší odpovědí.

„Jako mac? Tak jiné?“ tetelila se zvídavostí.

„Ano, jako mac! Tak jiné!“

„Ukážete mi je?“ přitiskla se skoro ke mně a napřáhla se, jakoby mě chtěla chytit za ruku, ale na poslední chvíli ucukla.

„A řekneš mi pak víc o bludičce?“

„Řeknu.“

Pak se prudce zvedla a rozběhla se ke dveřím.

„Tak pojďte,“ vyzvala mě jásavým hlasem a natahovala ke mně ruku. Vstal jsem a došel za ní. Chytla mě za zápěstí a táhla do schodů. Přede dveřmi se zastavila a nechala mě otevřít. V pokoji si sedla na postel a dívala se, jak otevírám jeden z kufrů. Přezky nešly zrovna nejlépe a na dostání se dovnitř jsem často vynaložil nemálo sil. Patent povolil a já odklopil víko velkého lodního kufru. Přesedl jsem si v pokleku na druhou, méně unavenou nohu, a začal vytahovat kusy oděvů ven. Po podlaze se mi rozlétl štos reklamních karet. Těch, z nichž jsem jednu podstrčil Douglasovi ten první den v hospodě v přístavu. Sedl jsem si a začal je sbírat.

„To jsou reklamy k tomu, co prodávám. Podívej se!“ a natáhl jsem ruku za sebe směrem k Ignis a dále se přehraboval v kufru. Když si papír nevzala, ještě jsem s ním párkrát zatřepal v domnění, že si nevšimla a pak se na ní teprve podíval. Zůstal jsem jak opařený a zbytek letáků, spolu s jedním z kabátů upustil na zem. Vyskočil jsem z podlahy, ale nějak mě nenapadlo jediné slovo. Ignis seděla stále na stejném místě na posteli, jen její šaty vysely přes pelest. Zaujatě na mě hleděla a tvářila se, jako kdyby bylo všechno normální.

„To je všechno?“ řekla a pokynula na rozhrabaný kufr. Bez zaváhání jsem odvětil: „Ne, ještě v tom druhém. Ale jsou tam ty samé.“

„Co se na mě tak díváš?“ zeptala se, jako kdyby se mnou bylo něco špatně.

„Před chvílí Ti to nevadilo,“ pohotově jsem pravil a začal se opět věnovat vykládání kufru.

„Před chvíli jsem tady neseděla nahá.“

„Před chvílí jsi mi slíbila příběh o bludičce.“

„Chci tyhle!“ řekla a ukázala na pohozený leták. Sehnul jsem se k hromadě a vytáhl objemné šaty.

„Musíš mi ale pomoct,“ požádala mě a natáhla ruce nad hlavu. Namuchlal jsem šaty do obou dlaní a přetáhl je přes její nahé tělo. Sjely vlastní vahou k zemi a korzetová část se zarazila o boky. Roztomile se otřepala.

„Jsou studené,“ pousmála se a upravila si pas do správné polohy, „Mac je vždycky nejdřív studený,“ pokračovala hned a velebila si polohu šatů na nahém těle. Široké převislé rukávy objaly její tělo jako blanitá netopýří křídla a plynule přecházela do dlouhé sukně, pod kterou lehce zmizely i její bosé nohy. Kapuce, jako nedílná součást oděvu zůstala viset po zádech. Vypadala najednou úplně jinak. Z mladé dívky, která před chvílí umě provokovala svou nahotou, se stala dáma v rozlehlých a složitých šatech, která svůj půvab uměla využít i pod nimi. Celý oděv splynul s postavou Ignis a vytvořil osobu jak z jiného světa. Od lehce přístupné nahoty do nedobytné a nedotknutelné bytosti. V tu chvíli mi ona připadala jako zvláštní přízrak, který by se mohl vznášet nad bažinou. Provokovala mě tím, jak se v šatech lehce zabydlela. Netrvalo to snad ani pár minut a oděv z látky s vrstvou indiánské gumy ztratil svůj chladný nádech, uzavřel mladou Ignis do sebe a jí na obličeji vytryskly kapky potu. Po chvíli skrápěly její tváře jako kapky latexového mléka z naříznutých ran gumovníku. Zhluboka se nadechla a přešla přede mnou po místnosti. Slastně se usmívala a prohlížela si sama sebe. Natahovala ruce do stran a roztahovala rukávy jako křídla. Pak si sedla zpátky na postel a pohrávala si prsty s okrajem stažené kapuce. Celou dobu jsem jí bez řečí sledoval.

„Když jsem byla malá, řekl mi o ní dědeček,“ vyhrkla najednou ze sebe a já věděl, že se můžu v klidu posadit také. „Chodíval tam často a vždycky říkal, že chodí souznit s přírodou. Několikrát jsem ho žádala, aby mě vzal s sebou, ale on nikdy nechtěl. Domů se vracel už za tmy. Až později jsem zjistila, že ostatní mysleli, že chodí jen do hospody. Proto se ho nikdy na nic neptali. Už kdysi jsem si všimla, že si na sebe vždycky bere obrácenou košili.“

„Stalo se to v den mých narozenin. Bylo mi dvanáct a po obědě jsem mohla rozkrojit dort. Děda s tátou pili whisky, a i když jsem ho nikdy tak neviděla, ten den se děda opil. Navečer opět odešel. Nechtělo se mi spát a byla jsem po oslavě v tak dobré náladě, že zkazit si den tím, že upadnu do spánku, mi připadalo jako ten nejhorší nápad. Nechtěla jsem přijít o čas v tak krásném rozpoložení. Seděla jsem u sebe v pokoji s lokty opřenými o parapet otevřeného okna a koukala na hvězdné nebe. Ten bylo tak hvězdné nebe, jak tu často nebývá. Zírala jsem s hlavou zakloněnou, že jsem si ani nevšimla, jak do dvora přišel dědeček. Trhla jsem s sebou, když na mě křikl, co tam dělám a já zaostřila do tmy na vrávorající postavu. Seběhla jsem dolů a otevřela mu dveře. Nechtěl však jít dovnitř. Místo toho si sedl na lavičku a já k němu. Začal mi vyprávět a namodralém světle nad bažinou, o zablácených holinách a obrácené košili. Popisoval mi krásnou ženu ze zářivého oparu s půvabným obličejem a její světlé hluboké oči. Byl jí naprosto fascinován. Kladl mi však na srdce, že může být i nebezpečná, že musím dávat pozor a nechodit za ní. Svádí lidi do bažiny, ale on se s ní prý naučil žít. Mluvil o ní, jakoby ten přízrak miloval. Nikdy jsem se ho na to ale nezeptala.“

„A ty?“ skočil jsem Ignis do řeči.

„Já, co?“

„Ty jí miluješ? Připadalo mi to tak,“ řekl jsem.

„Já jsem žena,“ odvětila s vážným výrazem.

„Ale milovat bys jí klidně mohla,“ chtěl jsem jí navést k odpovědi.

„Nevím, jestli se tomu říká milovat. Miluju ty její oči. Moc se mi líbí. Mám ráda její ladné pohyby, ale milovat bych měla asi jen muže,“ zamyslela se Ignis a dívala se při tom z okna.

„Proč se najednou díváš z okna,“ zeptal jsem se zvídavě.

„Protože jsi mě sledoval až k močálu. Protože jsi mě viděl nahou, a protože mi teď otíráš pot,“ odpověděla a chytla mou ruku, kterou si přiložila na tvář. Pak s ní sjela po šatech dolů a pokračovala, „Proto nemůžu mluvit o milování a dívat se při tom na Tebe,“ mrkla na mě rychle očima a opět se zadívala ven na šedivé nebe.

„Chápu. A kdy by ses mi mohla do očí dívat?“

„Když nebudu mluvit o milování, nebo když se budu milovat.“

„To bude kdy?“

„Až naprší!“

„Přestaneš mluvit o milování nebo se budeš milovat?“

„Až naprší, budu se milovat!“

„S kým?“

„S Tebou!“

„Proč zrovna se mnou? Vždyť mě skoro neznáš!“

„Protože jsi mě sledoval až k močálu. Protože jsi mě viděl nahou, a protože máš plné kufry hezkých šatů. Šatů do deště. Ani jedno z toho jiný muž neviděl a nemá. Takže s Tebou!“

„Musíme čekat na déšť?“

„Ano. Tady prší skoro pořád,“ řekla a znělo to, jako kdyby tím chtěla konverzaci uzavřít. Jako kdyby bylo všechno jasné a bez dalších otázek. Věnovala mi pak už jen jeden pohled s otázkou: „Mohu si je nechat?“ a po mém zakývání hlavou zmizela z pokoje.