Konec
Ve smyslu
té žluté stoky plné červů
Počala má
mysl něco tušit
Plná
starých pochroumaných nervů
Chtěla
váš svět jen tak zrušit
Jenže ta
láska plná drsných nadávek
Hrubých
hnusných špinavých a ostrých vulgarismů
Ta dodala
mi na žalu a smutku a pochopení
Svět se
mi představil jako matka
Ta matka,
kterou všichni nenávidí
Kvůli
jejíž výchově nás žít i bolí
A tak
sedřený a s modřinami
Ne –
nejsme v tom tak sami
Země naše
začla proklínat
Nahlas pro
sebe si naříkat
Že plná
hoven je teď s lidstvem
Že ničí
ji pouhá myšlenka na tu zvěř
Přítel,co
jí býval roven, zesnul též
Že líčí
zánik jedním slovem
A ten
zánik je jen slovo
Pro nás
nikdy nevyřknuto
Je to
někde v hloubi nás
Je to
důvod, proč se ptát na otázky
Jedno
slovo bez návrhů na obrázky
|