Měl jsem zvláštní pocit. Seděl jsem na podlaze. V hlavě jsem měl prázdno. Taky se mi nějak špatně dýchalo. U stropu svítila žárovka. Kolem mě se nacházela holá nevybavená místnost. Nevím jak jsem se v ní ocitl… Měl jsem naprosté okno.

Za mnou se ozvalo zachrápání. Otočil jsem se a spatřil tělo. Patřilo dívce. Měla krásnou postavu. Byla nahá. Můj úd hbitě reagoval. Prakticky jsem na to neměl žádný vědomý vliv. Probudil jsem ji a slušně se jí otázal, jestli by neměla chuť si se mnou zasouložit.

„Ne,“ byla její strohá odpověď.

„Proč?“ zajímal jsem se.

„Jsi příliš starý. Hnusíš se mi. Kéž bys chcípl, zmrde!“

To byla od ní dost ostrá slova. Namítl jsem:

„Vždyť je mi jen dvacet.“

„Proboha, takový senilní dědek!“ vykřikla hlasem modulovaným do ostentativního despektu. „Odcházím,“ informovala mě.

Zamířila ke dveřím. Několikrát stiskla kliku, ale nic. Žádná reakce. Bylo zamčeno.

„Do prdele,“ zaječela. Nasupená se ke mně otočila a zlostně vyprskla: „Ty debile, odemkni mi přece!“

Prohledal jsem své svršky, ale klíč nikde nenašel.

„Jsme v pasti,“ procedil jsem skrze zuby.

Nechtěla tomu uvěřit. Uchopila mě za krk a rdousila, dokud jsem neztratil vědomí.

*

Podívala jsem se na něj. Byla to učiněná dlouhovlasá troska vyznávající alternativní způsob života. Ten typ, jenž svojí myslí ustrnul někde v pravěku. Ke všemu mu stačilo velmi málo a někdy i to samotné nic. To bylo zjevné na první pohled. Za tento téměř stoprocentně jistý dohad mohl především jeho slaboduchý výraz tváře evokující exaltovaného dementa, který nedopatřením dosáhl orgasmu poznání, ale hned ho to zase přešlo.

Nelhal, opravdu u sebe žádné klíče neměl. Hajzl! Napadlo mě: Co když je snědl?

Vrhla jsem se mu na břicho, ale byl tak hubený a nezdravě bílý, že jsem dobře zřela obsah jeho žaludku a po něčem takovém v něm nebylo ani památky.

Posedla mě z toho deprese. Co teď s námi bude? položila jsem si tuto znepokojující otázku a začala vřeštět. To bylo jediné možné a logické, co jsem mohla v dané situaci podniknout.

Téměř jsem si vykřičela hlasivky, ale ani přesto nedosáhla jakéhokoli efektu. Když se probudil, nacházela jsem se ve fázi pokročilé ochraptělosti. Odchrchlala jsem si a zasípala:

„Je to v řiti. Asi tu spolu zůstaneme po blíže neurčitou dobu.“

„Jeden z nás musí zemřít, aby dal alespoň tomu druhému jistou naději na přežití,“ reagoval. „Třeba nás později přijde někdo zachránit.“

„Já to ale nebudu, já jsem moc důležitá!“ Vznesla jsem pádný argument.

Navrhl, že vyhraje ten silnější. Pustili jsme se do sebe a mlátili se jako soudnosti zbavení.

*

Bylo na ní vidět, že už nemůže. Nabídl jsem jí příměří.

„Třeba se odtud nějak dostanem,“ snažil jsem se ji těmito chlácholivými slovy navnadit k jeho přijetí.

Bylo patrné, že se jí nechce, ale po zevrubném zhodnocení usoudila, že mi na to kývne.

Začali jsme spolupracovat. Společně jsme usilovně přemýšleli a snažili se přijít na nějakou únikovou variantu, která by byla reálně proveditelná.

Uplynul den a znovu jsme se do sebe pustili. Bylo to takové spontánní, divoké a nevyzpytatelné.

*

Diváci byli s novým pořadem maximálně spokojeni. Pili pivo, jedli zákusky, hlasitě prděli a grcali. Nechodili ani na záchod. Chcali a srali přímo pod sebe, tak, jak byli. Odér, jež je obestíral, byl prakticky nesnesitelný. Člověk, který nebyl zvyklý a dostal se náhodou do jejich blízkosti, riskoval otravu jedovatými plyny.

Jednalo se o formát spadající do kategorie reality-show. Jmenovalo se to Adam a Eva v pekle. Hlavní zápletka spočívala v tom, že muž a žena, oba mají vymazanou paměť, jsou uzavřeni nevědomky do místnosti, v níž jsou odsouzeni k tomu dopustit se vraždy, pročež ten, jemuž se podaří nad svým bližním takto morbidně zvítězit, zemře jako kanibal a žízní … Předtím stačí ještě kvalitně zešílet.

Aby to byl opravdu nevšední zážitek, byli diváci čelními laloky mozkovými nalepeni na televizní obrazovku, která je na nich příjemně šimrala.

20. září 2011