Byl to zvláštní den. Ilona si připadala úžasná jako nikdy předtím. Byla smyslná a inteligentní.

V 10 hodin ráno ji probudil budík. Ona s úsměvem na rtech vyskočila z postele a cítila se šťastná.

Dnes to ale byla vyložená extáze.

Oblékla se do bílých kalhotek a vyrazila do reality. Zastavila se v bufetu a dala si párek v rohlíku.

A jak tak jedla, přemýšlela o tom, co bude dneska dělat. Bylo jí sedmnáct a měla letní prázdniny.

Neměla žádné kamarádky. Ženy všeobecně odpuzovala svým dokonalým zjevem.

Začal se o ni zajímat třicetiletý muž. Milan Omítka se jmenoval. Byl to brusič diamantů a prokletý básník. Psal verše, které nikde nepublikoval. Místo toho je schovával do šuplíku. Bylo to tak mnohem lepší, než je zveřejnit.

Psal natolik mizerně, že už to ani víc nešlo. Uvědomoval si to a ohledně svého literárního talentu si nedělal ani ty nejmenší iluze.

Stručně vyjádřeno – žádným nedisponoval a přiznal si to.

Kromě toho byl Milan Omítka také brutální sexuální úchyl.

Psychopaticky se na ni usmál a oslovil ji:

„Směl bych se dotknout tvých ňader?“

Ilona na něj pohlédla a spolkla poslední sousto.

„Nelíbíš se mi,“ odvětila.

„Na to se tě neptám!“ křikl a udeřil ji pěstí do nosu.

Ten se zlomil a začala z něj téct krev. Ilona se nasrala a vyrvala mu ohryzek z hrdla. O málo později ho použila místo toaletního papíru a následně spláchla do hajzlu.

Ilona si nejen připadala, ale i skutečně byla, nesmírně vnitřně prázdná. Ten prostor, který v sobě nosila, byl větší než samotný vesmír. Zcela bezděky tak vytvářela universum samo o sobě, jehož byla Bohem. Byla nic a všechno. A to ve stejnou chvíli.

Ani to jí však nezabránilo v tom, aby se momentálně příšerně nudila. Chodila sem tam, tam a sem, či tam a zpátky, ale bezvýsledně. Zvolna se blížilo poledne a ona pořád nevěděla, jak konstruktivně naložit se zbytkem dne. A vtom ji to napadlo:

Co kdybych si šla koupit nějakou pěknou knížku!

Na nic víc nečekala a rozběhla se na náměstí Klementa Gottwalda do Rajčatového protlaku, což je knihkupectví určené výhradně pro intelektuály.

Anděl za pokladnou hypnotizoval jednu zákazníci. Svlékal ji očima. On jí byl naprosto lhostejný. Byl jenom nezajímavým prodavačem. Zanedbatelným okamžikem v harmonogramu jejího dne.

Čas jakoby ustrnul.

Ilona zamířila k sekci vyhrazené novinkám. Objevila mezi nimi Měrku. Byl nahý a meditoval. Uchopila jeho desky, otevřela na náhodné straně a četla:

Jenom blázen ti řekne pravdu. Všichni ostatní lžou a to jak svému okolí, tak i sami sobě.

Blázen přihlíží stavu bezbřehého šílenství, které zachvátilo celý svět. Panovala v něm přesně taková atmosféra, jako v Evropě těsně před vypuknutím Druhé světové války.

Byla tak hustá, že by se dala krájet.

Blázen přesto spatřoval naději v kráse a poznání. Moudrost, to je skutečné bohatství. A ne peníze.

Ilona se podívala, kolik ta kniha stojí. 365 tantimů, to se jí zdálo hrozně moc. Na to, jak byla tenká.

Čítala zhruba nějakých pouhých 88 stran. Jmenovala se Ranhojič a pojednávala o životě.

Ukázala jí Andělovi a řekla mu:

„Chci ji, ale zdá se mi moc drahá.“

Anděl jí na to pověděl:

„Zašukej si se mnou a dám ti ji za polovic.“

„Dobře.“

Po sexu, který ji nebavil, zaplatila za slevněného Měrku a v podpaží se s ním ubrala do parku Mazlení.

Panoval tam klid a fyzická láska. Vše prostoupené vůni pohlavních výměšků a harmonií vzrušených pomíjivých prožitků.

Posadila se na lavičku. Nalistovala začátek a četla:

Bláznem je každý z nás. Já jsem svůj blázen a bláznem jsi i ty.

Ilona se zamyslela. Nedávalo jí to totiž vůbec žádný smysl. Ale ani to ji neodradilo od toho, aby četla v Měrkovi dál.

Tu a tam se zasmála.

22. července 2011