Probouzení ze života (1)

Sotva znatelné proužky žaluzií v dnešním ránu a jimi cezený kontrast rodícího se nového dne mě zaskočily v probouzení.  Pootevřené oči se obtížně srovnávají s pomalu se rozpouštějícím indigem tmy, které je navíc ještě rozmělňováno sněhovými krystaly vloček,  snášejících se za okny do mrazivého prozření reality. Studené, modravé ráno, procházející celou škálou odstínů.

Miluji růže, má svatební kytice byla z rudých růží, uvázaných shora dolů, padajících z mé náruče rudým vodopádem po bílé dlouhé svatební suknici. Vzpomínám. Byla jsem dítě, s velkýma naivníma očima, s ideály a nechápala jsem, o čem je svět. V té době nebylo proč žít, nebyly žádné sny, byla jen pofidérní  realita a ta byla o dětech, o výchově dalšího socialistického občana a o snaze pochopit myšlenky toho nového řádu, co jsme k němu prý všichni směřovali – přeci ke komunismu. Světlé zítřky pro naše děti. A tak, sama dítě, jsem se tenkrát vdávala, byl první letní den, svítilo slunce. Byla jsem zamilovaná. A ještě jedna maličkost v mém životě byla nová – byla jsem těhotná.

Samozřejmě jsem v té době již věděla, že kdysi dávno v minulosti napsal pan Thomas More svou Utopii, ale co jsem nevěděla, byla skutečnost, že všechny vize v mé hlavě jsou rovněž utopií – tedy tím místem, které ve skutečnosti není.

Vibrace budíku doprovázená několika melodickými tóny klavíru mě vracejí do banality každodenního života. Prázdno. Kde to jsem? Kde mě zastihl dnešek? Mozek se snaží zformovat nevědění po útlumu noci a utřídit si základní informace. Během chvíle je však prvotní, několikavteřinové zaváhání z rána to tam. Vstávat. Je nutné se vzpamatovat.  Musím vstávat, musím se přinutit. Bosá chodidla dotlapkala po paměti k vypínači a jako chapadla žluté měkké měňavky se všude kolem mě  rozlilo  chladné světlo prostorem a agresivně vyplnilo každou jeho skulinu.

 Dlouze a líně jsem se protáhla. Zívla. Ve svalech se ozvala lehce příjemná  reakce na včerejší sportovní výkon, ale jinak musím konstatovat, že ten člověk, co se právě probudil, vypadá opět jako každý den, tedy naprosto tuctově. Nemá dvě hlavy, není ani fialový, ani zelený.. Šklebím se na sebe do zrcadla v koupelně, víc rozcuchaně se už doopravdy probudit nemůžu, to bych nebyla já. Pastu vymačknout na zubní kartáček a druhou rukou se současně snažím rozčesat neposlušné vlasy. To nepůjde, takhle rozhodně ne, honem do sprchy a jedině proud horké vody, osvědčený životabudič, vše urovná. Pohladí tělo i duši, působí přímo zázračně. Za pár minut je ze mě zase provozuschopná lidská bytost.

Měla jsem nakrátko ostříhané vlasy, nastříkané nemožným šedivým lakem, co byl vydáván kadeřnicí za stříbrný. Dlouhé bílé šaty byly vlastně půjčené od kamarádky, o róbě pro princezny se mi mohlo jen zdát. Ale i tak jsem byla šťastná. Můj svatební den, očekávání dalšího života. Sbohem mé dětství, nasedala jsem do vlaku života a dál jela jiným směrem. Zvolila jsem si jej sama, nikdo mě nenutil. Samostatný život, maturitu před sebou a můj vyvolený státnice na vysoké právě za sebou. Bez koruny úspor, nezatíženi jakýmkoli majetkem. Vlastně jsme se k sobě úžasně hodili, já měla dvě prošívané deky a můj nastávající dva naducané polštáře od babičky. Vzpomínám, jak jsem se tomu pak často usmívala – ani jeden z nás neměl nic, v budoucnosti na nás nic nečekalo a my byli šťastní, možná i proto, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Žili jsme dneškem a dnes svítilo slunce. Prostě první letní den kdysi dávno v mých vzpomínkách.

Cestou k autu jsem málem uklouzla po namrzající klouzačce sněhu, ale pohotová reakce a hned se snažím vybrat započatého šmíra a pokud možno s ledabylou elegancí, mě tak vlastní, se dostat bez větší úhony do bezpečí auta. Při obvyklém zápase s rozbitým zámkem si připadám, jako bych ho kradla. Kdy to nechám opravit? Někde vzadu v hlavě se i teď, jako vždy v poslední době, ozval záznam holčičího hlásku:  „maminko, kdy to necháš už spravit?“

 A já už minimálně po sté poslouchám znovu a znovu ze záznamu obehranou otázku dítěte a zápolím dál s odemykáním. Sláva, teď to cvaklo, povedlo se.. a.. nezlob se, maličká, ale nevím, doopravdy nevím, rozbitý zámek není to nejhorší v mém životě a teď ho zatím nebudu řešit. Nezlobíš se na mě?

„Víš, když je člověk na život dlouho sám, musí si seřadit priority a postupovat od těch nejdůležitějších k méně důležitým, aby ho život nepřepral. A auto má přeci dvoje dveře, tedy zámky dva, stále je ještě druhá možnost, a tak tenhle problém prostě teď neřeším, ale jednou třeba dojde i na zámek,  holčičko moje,“ slibuji ve svých myšlenkách, zatímco se snažím nastartovat.

Pustila jsem topení a naladila automaticky na radiu stanici Blaník. Třeba budou hrát něco z toho, co mám ráda, povede se mi zaposlouchat do písničky a na chvíli se zbavím dotěrných myšlenek. „Přeci nemůžeš stále a bez přestání přemýšlet, nikdo bez přestávky nepřemýšlí, všichni lidé musí občas vypnout  - tedy i ty, není normální neustále přemýšlet.. normální lidé vypínají mozek a odpočívají..“ Kdo mi tohle jenom řekl? Ten hlas, byla v něm výčitka a příkaz, nikdy jsem nepochopila, proč to říkal právě tím tónem a právě mně? Já přeci normální jsem a normální je přemýšlet, mít své myšlenky, svůj svět. Ale možná má někdo svět bez myšlenek, napadlo mě a zesílila jsem rádio.