Začátek všeho bývá ve většině případů velmi nevědomý… Vznikne, nikdo neví kdy a jak, a člověk si řekne ‚Jak to, že zrovna já jsem ten vyvolený??‘… No přece právě proto, že to tak mělo být. V tom velkém davu svítil ten velký reflektor příležitosti zrovna na něj… Kdo ho tak nastavil? Neví, ale vděčný mu být nepřestane, jen jde o to tu svou příležitost chytit do dlaní a hýčkat si ji.

Ty reflektory svítící do davu jsou takové neuchopitelné nitky, které nutí člověka jednat určitým způsobem, udělat něco, co se neodvažoval udělat, něco, čím vybočí ze zajetých stereotypů a upoutá pozornost, dokáží zamotat některými osudy a vytvořit z nich nerozpletitelné zacuchané klubíčko…. Pomyslnou zpřeházenou kupku sena, ve které člověk může najít i skvosty v podobě přátelství, opory, důvodu, proč se těšit na každý den… Jsou to světlušky, které dávají nový rozměr stereotypnímu životu.

Některé zásahy do těchto zamotaných klubíček, které přijdou (stejně jako vznikalo klubko) relativně odnikud, vypadají nevysvětlitelně, nikdo neodhaluje dobrovolně jejich původ, ale dokáží jejich nitě pořádně zpřetrhat… V rukou, jež se změnily v tu ránu na dětské ručky, pak najednou držíme dva konce tkaničky, které ne a ne svázat zase zpět k sobě. Musí nás to někdo naučit, ta dětská bezradnost, která prochází celým tělem, je viditelná i navenek. Snaha skrýt ji je celkem lichá… Co udělá dítě, když mu něco nejde? Buď se začne vztekat, nebo to zahodí a nechce to už víc, nebo (pokud je starší) to na chvíli odloží a pak se vrátí zpět pro rozhřešení, třeba se to nějak později podaří….

Stojím uprostřed pokoje a v rukou držím dva konce tkaničky…

Proč se rozvazují, se můžu jen dohadovat...

Vím, že se rozvázat asi nechtějí, ale kdo ví, třeba musí...

Jen doufám, že je nebudu muset nechat rozvázat úplně...

Stojím uprostřed nocí prosvětleného pokoje a pokorně čekám…

Na rozuzlení…