Michal Bärlach

Poslední ráno

            Noha nohu rychle míjí, ruce se v protipohybu pravidelně kývají podél těla, oči vytřeštěně hledí dopředu a hledají skulinku mezi spěchavci. Listopadový mráz zalézá za nehty, okolní tmu necitelně rozřezávají světla vozů, obchodů a neonů a ticho brzkého rána se tříští o zvuky klaksonů a zvonky tramvají. Je nechutné vstávat takhle brzy. Vidět všechen ten lidský frmol honící se bezmyšlenkovitě za uměle vytvořenými hodnotami, cítit puch probuzených bezdomovců, unavit oči nepřirozenou září města a znechutit uši dopravní symfonií. Každé ráno stejná nechuť začít nový den. Každé ráno stejný pocit nenávisti. Poslední skulinka, ruce se pomalu přikrčí a nohy připraví na dopad z deseticentimetrové výšky. Oči klesnou k zemi, aby kontrolovaly  následující těžší krok. Vybledlé pruhy bez přesných okrajů jen zdánlivě připomínají přechod. Jak trapný je tenhle svět – plný přetvářky a nefunkčnosti. Ať jde k čertu! – Ticho. Naprosté a absolutní bezzvučí. Oči opustí torza zebry a pohlédnou vlevo : světlo - nepříjemné, ostré – nepřirozené světlo. A hned po něm nebo možná současně – Cililink…