Bylo to ráno jako každé jiné. Probudila mě odporně vlezlá siréna zavěšená na strážním domě. Měl jsem tak strašný hlad, že už jsem se jej naučil necítit. Břicho bylo dobré už jen k tomu, aby Vás do něj mohli mlátit. Chutě se ozývaly jen když z oficírské kuchyně zavoněla pečeně. Ale sliny se na jazyku neobjevily - kručení bylo spíš jen vzpomínkou. Jen něčím neurčitým, čemu už snad zbytek těla ani nevěřil, ani nerozuměl. Při druhém zvonění jsem probudil souseda, stojícího vedle mě. Celou noc kašlal a při jeho dotycích jsem cítil silnou horečku. Otevřel oči, nadechl se a zakašlal, zavála žluč. Kdosi křičel o pomoc a rezignovaně vyběhl ven z baráku. Ozval se výstřel. Jen výstřel, víc nic. Pak trocha hlasů... Lovci, jinak jim nejde říct. Oni nejsou ani zvěř, tou jsme my. Žádná výstraha, žádný křik, jen výstřel. Jako z posedu na divoké prase. Otevřely se dveře, vyšli jsme ven a shromáždili se. Stál tam On. Zvykli jsme si něj a věděli, že se alespoň dvakrát do týdne objeví. Přesto se mi tajil dech. Poručil dvěma z nás - jedním byl můj nemocný soused - aby šli k tělu zastřeleného. Nás postavili kolem. Přikázal jednomu, aby trofej svlékl do naha. (měl štěstí, byl to ten jednodušší úkol). Můj soused pak musel celé tělo olízat úplně do čista. Kadý milimetr zbavit krvavých fleků a špíny nashromážděné za těch pár týdnů pobytu. My se jen koukali. Kdo by se podíval jinam, dostal by nejdřív pořádnou ránu a pak nějaký speciální úkol. Když nemocný očistil tělo nebo chcete-li - hnojivo, mohl se zařadit zpět a sledovat spolu s námi další úkol, který vykonával první vybraný. Tak přeci jen to odnesl - měl zlámat mrtvému všechny končetiny tak, aby jediná kůstka nevyhřezla z těla. Proč? To věděl jen On. Úkol byl splněn a i první vybraný se směl zařadit zpět. On vyndal levou ruku z kapsy, kde po celé představení onanoval a se sarkazemem sobě vlastním prohlásil : "Byl-li Vaším prorokem, jeho kosti se srovnají a zítra bude mezi dráty běhat jako laň." Starý pán, který stál těsně vedle mě, zvedl oči s prosebným výrazem k nebi, aby vzápětí klesl na zem s prostřeleným čelem. On byl pohotový... Nemocný z úleku klesl na kolena a začal vykašlávat shluky sražené krve, zástupem se nesl odporný pach přicházející smrti. Výstřel. Nemocný padl k zemi a ještě chvíli kašlal, neboť kulka jej trefila do krku. Výstřel - kašel ustal. Ne, dnešek nebyl stejný jako jiné dny. Slunce svítilo a jeho krutost doprovázená milým úsměvem oproti jiným dnům vzrostla. Rozešli jsme se pracovat. Já a tři další - jeden z nich byl naglický pilot, spíš býval - jsme dostali za úkol vykopat jámu a ukrýt v ní těla usmrcených. Jáma se hloubila sama, paprsky nám prohřívaly zkřehlé klouby a slabý, jemný větřík nás příjemně ovíval. Byl by to jinak krásný den, nebýt tu těch drátů a ... ...jich. Anglický pilot kul plány k útěku a my ho jen s pobavením poslouchali. Bylo nám jasné, že pokusí-li se o to, budeme tu zítra zítra zakopávat jeho zohavenou mrtvolu. Po půlhodině kopání jsme narazili pod zemí na starší hrob. Nikdo jej neoznačil. Možná i proto bylo jednodušší vyhloubit jámu. Přidali jsme tam těla dnešních nešťastníků a jámu zaházeli. Pilot označil místo šátkem, který našel opodál. Kříže jsme stavět nesměli - za půdruhé hodiny by vlál šátek nad námi. Opět sirény - shromáždili nás na místě,kde se předtím odehrálo to podivné divadlo. Bylo jich patnáct. Pochopili jsme. Jdeme do sprch. Rok jsem se bál toho okamžiku a dnes mi vyvolal na tváři úsměv. Snad jsem se i těšil. Začlenili mě do třetí skupiny. Znamenalo to asi třicet minut čekání, jak jsem odpozoroval za minulé dny. Spolu se mnou stál v řadě i anglický pilot. Tak už neupláchne. Uteklo to jako voda - příznačné oznařčení cestou do sprch, nemyslíte? Vstoupili jsme dovnitř. Všichni to čekali. Nikdo se už nesvlékal, jak jsem slýchával z dřívějších vyprávění. Všichni stáli, někteří tupě, jiní modlíce se, ale všichni, všichni čekali. Ozval se zvuk generátoru a do místnosti vnikl plyn. Ještě jsem jej ani neucítil, když jsem viděl spadnout k zemi první z nás. Zavřel jsem oči a čekal. Ticho... Najednou se ale ozval strašný rámus, dveře se rozletěly a oni vlétli dovnitř jako pominutí. Otevřel jsem oči. Byli jsme naživu, alespoň většina. Oni zastřelili asi sedm nebo osm žen a dva nebo tři muže, kteří se hnali ven a pak nás seřadili opět na "jevišti". Hleděli jsme nechápavě jeden na druhého, když se ke mně pilot natočil a řekl : "They have no more Cyclon B." Bylo tomu tak. Pověstná jejich organizace - k smíchu. Někteří z nás plakali, jiní se rozbíhali proti namířeným kulometům. Ani ne za dvacet vteřin nás zbyla jen hrstka. Já, pilot a asi sedm můžu. Ženy a děti žádné. Dostali jsme za úkol vykopat další jámu a uklidit zbytky z nevydařené operace. Při kopání jsem se rozesmál nad myšlenkou, že bych -až bude po všem- mohl být hrobníkem. Rozesmál se i angličan- patrně ho napadlo to samé. Kopali jsme dlouho do noci a kolem třetí raní hodili na hromadný hrob poslední lopatu hlíny. Takhle večer, skoro nehlídáni, jsme si mohli dovolit i krátké pomodlení se. Nešel jsem do baráku. Hrozně jsem se bál vstoupit do té místnosti, kde nás ještě včera ve stoje spalo devadesát. Dnes by nás tam bylo devět. Bál jsem se toho prostoru, připomínal svobodu. Schoval jsem se pod latrýny a znaven usnul...

Vzbudila mě střelba. Zůstal jsem ležet nehutě asi celé dvě hodiny. Jedna zbloudilá kulka mě zasáhla do nohy. Netušil jsem co se děje. Když se vše uklidnilo, vylezl jsem zpod budky a uviděl pravý obraz zkázy. Cizí chodili kolem a rozdávali jídlo, deky. Na zemi leželi ve stejně krvavých ratolištích společně s našimi i oni. Kulhal jsem dlouho po lágru a viděl spoustu známých ležet na zemi. Výstřel. Ta doba mě naučila je nevnímat a nebát se, že trefí zrovna mě- teď jsem se ale lekl a přikrčil. Otočil jsem se. S prostřeleným hrdlem chytajíce litry krve klesal k zemi On. Snad jsem stejný, usmál jsem se. Za nějakou minutu se mě chopili dva cizí a odvlekli do nějaké improvizované ordinace.Doktor mi nohu ošetřil a naložili mě do kamionu. Stejně jako tenkrát, ikdyž to byl vlak. Když jsem se rozkoukal uviděl jsem pilota.Seděl naproti mně a držel se za pahýl, který mu zůstal jako připomínka ruky a dnešního boje. Usmíval se. Hleděli jsme na sebe celou cestu. Když mě vyndavali, řekl : "Hi,be well." Vystoupil jsem a dopotácel se k malému stolku, za kterým seděla bodrá žena a ťukala do psacího stroje.