Jenomže jako nikdy a jako vždycky. Začneš psát a z tvých očí a uší se začnou líhnout myšlenky, který měly zůstat konečkem prstu nedotknutý. Poněvadž na klávesnici se odráží tvoje duše zhruba stejně tak jako na klávesách. A v nich. Proto se cítím tady jako ryba v suchu a zároveň ve vodě. Nevíš, jak se cítí. Ale modlíš se v duchu za to, aby se ona mohla cítit. Aby byla v tobě, byla s tebou. Nosila ti ty mokrý kytky, až budeš umírat. Komu zvoní hrana? Komu? Rybě. Proč se někdo ještě tak blbě ptá??