Vlny
Co tě nezabije
je
je...
Dvacetčtyři singl dní
je
nezvyk.
Z notebooku v posteli se stává
zlozvyk...
Co bude
de
de?
Jakoby uběhl půlrok
a je to
týden
čtvrtý.
N e ch u t n ý !
Nasral mě
mě
mě...!
Začalo jaro,
Teplo, co máš rád.
Kdykoli vidím
tmavomodrý WV,
vzpomenu si,
že
jsi.
Kde?
Kde??
Kde???
Jediný,
kdo se mi díval do očí
a neskenoval můj dekolt.
Bože!
že!!
že!!!
Chybí mi Tvůj hlas,
Tvůj smích,
Tvá sms:
"Jak je?",
Tvůj machismus,
otrava hormonama,
Tvá vůně.
Jenže on pracoval.
On!
Bůh!
Pan král!
Byli jsme spolu strašně málo.
Emoce z Tebe stříkaly.
Já chtěla,
se těšila,
smutnila...
On ne.
Ne.
NE!
Když chtěl,
napsal,
zavolal,
občas,
aby si nezadal,
aby to nestálo
moc energie.
Jeho:
"Měli bysme se vídat častěji...",
nějak
nenastalo.
(???)
Mé srdce
se
zkroutilo.
Zhroutilo.
Plakalo.
Umřelo.
Urazil se.
Dal
Dal
Dal.
emoce popíral
pracoval
relaxoval
odpočíval
přemýšlel
olympiádu sledoval
sám
sám
sám
"Proč Ti to
n e s t a č í ?,"
se ptal?
"Bude to lepší
pro Tebe,
když půjdeme
od sebe.
Ty se trápíš..."
Já nechtěla,
se bránila.
Pak souhlasila
a
odešla s a m a
když to nečekal.
Smůla.
Co mě nezabije,
to mě
z m r z a č í ...
|
